Strany startují kampaně, jak buldozery na nás hrnou tuny slibů. Lákání voličů v pondělí 16. září spustila i Strana zelených (SZ), kterou vede Ondřej Liška. Strana malá, po nedávném odchodu Martina Bursíka dokonce „menší než malá", ale sympatická, nespojená s kmotry a kmotříky (taky co by z ní měli), bez skandálů. Teď po nás její předseda chce, abychom se proměnili ve Václavy Havly.
Je to strana „natruc", v tomto smyslu moderní, která občanstvo burcuje k nekonzumnímu žití a péči o nejslabší, chudé a sociálně vyloučené. Do předčasných voleb jde (zase jaksi proti všem) s romskou Stranou rovných příležitostí. Hlasy tak nenažene, ale je to odvážné. Základním kamenem programu Strany rovných příležitostí je ochrana romské menšiny a pomoc při začleňování minority do společnosti. Vidíme, že zelení neaspirují na nějaký slavný výsledek, na 20 procent voličských hlasů. Preference jim moc nefandí, zatím to vypadá, že by do sněmovny neprošli. Škoda.
V roce 2006 získali ve volbách 6,29 procenta hlasů, šest poslaneckých křesel. O čtyři roky později už jen 2,44 procenta, do dolní komory neprošli. SZ má dva senátory - bývalou ústavní soudkyni, experty ctěnou Elišku Wagnerovou, a Libora Michálka, muže, který se postavil modrému pokusu vykrást, vytunelovat Státní fond životního prostředí. Díky tomu přišel o místo a zažil si peklo. U nás politici o „boji proti korupci" sice mluví, ale nesnášejí, když ji někdo ohlásí a snaží se jí zabránit.
Musíte se znovuzrodit!
Kampaň zelení spustili v pražské La Fabrice, kde uspořádali programovou konferenci. Hlavní slovo měl Ondřej Liška. Představil klíčové body programu a jeho podstatu - apel na lidi, aby se změnili. Kdyby byl Liška letniční křesťan, asi by volal: Musíte se znovuzrodit. Ale přišel s jinou výzvou. V závěru své řeči fanouškům SZ představil „novou podobu Václava Havla". Mluvil o roku 1989 a o tom, jak jsme si tehdy představovali, „že se z České republiky stane země se silnou občanskou společností, se zralou demokracií. Tuhle představu pro řadu z nás ztělesňoval Václav Havel."
Poté stručně popsal (čerpaje pilně z papírů) jednoduché programové priority své strany a mluvil o tom, že zelení na změny nestačí sami, neobejdou se bez pomoci dalších lidí. Končil slovy: „Nemůžeme čekat na to, až přijde nějaký nový zachránce, někdo, s kým spojíme naděje, že se věci změní k lepšímu. Dnes, na podzim roku 2013, se tím Václavem Havlem musíme stát my všichni."
To je soda. Liška vyzývá voliče, nelhostejné lidi, kteří chtějí změnit zavšivenou českou politiku, aby nečekali na spasitele, ale stali se sami spasiteli, aby se stali Václavy Havly. Jeho výzva má hned několik dosti zásadních háčků. Koho tím dnes osloví? Kolik lidí? Kolik občanů Česka by se chtělo stát Havlem? Zkusme to nějak „spočítat". V polovině 80. let minulého století bylo v tehdejším Československu asi 1200 signatářů Charty 77. Zanedbatelný počet. Velmi těžko se pak odhadne, kolik bylo lidí, kteří sice nepodepsali CH77, ale byli v opozici (underground a další různá seskupení). Dalších pár tisíc, víc ne.
Zříceninka Havel to nepotáhne natrvalo
Najde se dnes víc skutečně nekonformních, silných osobností? Navíc ani CH77, ani opozice nebyla nijak kompaktní hmota. Dnes se to ukazuje víc než v komunistickém režimu. Odtud můžeme soudit, že Havlem by se jistě nechtěly stát desetitisíce občanů. Natožpak statisíce, které by Liška potřeboval, aby se dostal do sněmovny.
Jiný háček, možná ještě významnější. Jakým Havlem by se příznivci SZ měli stát? Havlem, jakým byl za minulého režimu, tedy mužem nastaveným proti establishmentu, mužem který komunistům a jejich tajné policii vzdoroval nikoli mocí, silou, ale duchovním odporem? Nebo Havlem, který se po revoluci stal hlavou státu, součástí moci, síly a s tím se také naprosto zásadně změnil?
V roce 1989 ještě Havel nebyl mýtus, nestal se idolem a o své roli silně pochyboval. Když byl tlačen do veřejné, politické funkce, kupříkladu řekl: „Pakliže tato společnost ke své politické sebeartikulaci potřebuje jedno známé jméno, tak to není jen má chyba. To je chyba té společnosti. Společnost, která je schopna svou totální frustraci a totální nespokojenost se situací artikulovat větou Ať žije Havel!, je společnost bez politické kultury... Nemůžeme sázet na symboly a doufat, že nás tyto symboly zachrání... Ta zříceninka Havel to nemůže táhnout natrvalo. Pakliže k tomu bude odsouzen, tak je to chyba této společnosti."
Později Václav Havel roli „zříceninky" naprosto opustil. Stal se naplno součástí establishmentu, duchovním člověkem byl až v jakémsi druhém plánu. V první řadě byl politikem, prezidentem, mezinárodním politikem. Podporovali by zapálení zelení nedávné americké válečné akce? Nebo třeba bombardování bývalé Jugoslávie?
Nesázet na symboly
Takže jakým Havlem se to máme my, nebo spíš příznivci zelených, stát? Havlem duchovním, nebo Havlem moci? Ale ta otázka je samozřejmě málo významná; Havlem se nechce stát skoro nikdo. Problém je, že Havel říkal: „Nemůžeme sázet na symboly a doufat, že nás tyto symboly zachrání," ale Liška na havlosymbol znovu sází, jako na nějakého deus ex machina, ve kterého se budeme měnit.
Kdyby se člověk v Havla po Liškově proslovu změnil, cítil by se jak v Kafkovi: „Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi odporný hmyz." Ne že by byl Havel odporný brouk, ale proměna v jinou bytost by byla odporná. - Jestli má něco v životě smysl, pak být sám sebou. Jako byli za bolševika chartisté nebo lidé z kontrakultury.
Zpět k zelenému programu. Jistě je míněn poctivě. (Stejně jako ta výzva k proměně v Havly.) Ale jsou to teze strašně podobné sloganům ostatních stran, nejvíc ČSSD. (Chceme, aby rodiče měli dobré podmínky pro své děti a zároveň se mohli věnovat své práci. - Chceme, aby byly ženy za práci odměňovány stejně jako muži. - Chceme, aby byly zdravé lokální potraviny samozřejmostí, nikoliv luxusem. - Chceme, aby lidé nestáli v nenávisti vůči sobě navzájem, odděleni policejními kordony. - Chceme dýchat čistý vzduch, v Ostravě i celé České republice. - Chceme, aby si prezident nedělal z občanských svobod a ústavy cár papíru. - A samozřejmě: Chceme účinné protikorupční zákony, posílit Nejvyšší kontrolní úřad, regulovat lobbing.) Plus idea: Chceme vrátit politice její smysl.
Jak už řečeno, je to sympatické, ale zároveň naivní. Ondřej Liška s proměnou v Havly velmi těžko masu české společnosti přesvědčí. Spíš rozesměje. A přece by strana, jakou jsou zelení, sněmovně určitě neškodila.
