Píši tento text několik dnů před volbami a pochopitelně nemůžu vědět, jak dopadnou. Ale už nyní si troufám odhadovat, že bude úspěchem, pokud
nová vláda dostane důvěru do konce letošního roku. Nepochybně nás
čekají složitá povolební vyjednávání, a to nejen o složení koalice či o
obsazení ministerských postů, ale především o programových prioritách.
A v tom to vše vězí. Mám své jasné představy o tom, jak by měl vypadat
volební program (sám jsem jich několik psal), ale je jasné, že v psaném
programu to vše není. To je jen rámcový základ.
Mnohem více bude záležet na vyjednávacích schopnostech, na jasném
ideovém zakotvení, na poctivosti a důslednosti při prosazování
programových zásad i na kvalitě personálního vybavení subjektů, které
do vyjednávání vstoupí. A na každodenní politické praxi.
Nemyslím, že současná společenská, politická a sociální situace v naší
republice je dobrá. Rozpočtové deficity, inflace, stagnace, vysoké daně,
energetická drahota, oklešťování suverenity, rizika masové imigrace,
nesmyslný boj s podnebím, genderové pokrokářské nesmysly, úpadek
školství, omezování svobody projevu, neúprosná byrokratická šikana
podnikání a každé spontánní iniciativy, to jsou jevy, které kolem sebe
vidíme v přímém přenosu.
Vize Česka
V seriálu Vize Česka představuje Aktuálně.cz pohled zajímavých veřejně činných osobností na to, jakou zemi by si přály a co by v Česku rády zlepšily nebo změnily.
Tento trend je nutno když ne obrátit, tak alespoň zastavit. A když ne
zastavit, tak alespoň zpomalit. Rozhodně se nespokojím s politikou,
která by předváděla stejnou míru přerozdělování, regulace a omezování
svobody jednotlivce, jakou praktikuje současná vláda. A dost se obávám,
že nám to hrozí i po volbách. Mnohé kandidující subjekty chtějí toto vše
zachovat, jen slibují, že to budou dělat tak nějak profesionálněji,
odborněji, prostě lépe. Jenže to by se nezměnilo vůbec nic.
Za sebe podpořím jakýkoli rázný a cílevědomý krok příští vlády (ať už
bude jakéhokoli složení), který nastolí nový trend: méně státu, méně
byrokracie, méně dotací, méně přerozdělování, méně rozhazování
veřejných peněz, méně sociálního inženýrství, méně pokrokářských
experimentů, méně příkazů, zákazů, kvót a limitů. Méně ambicí řídit
lidské životy a organizovat společnost. Více důvěry ve spontánní a
svobodné rozhodování samotných lidí.
Žába české politiky by si měla přestat lebedit v pomalu se ohřívající vodě
a rychle z ní vyskočit dřív, než se uvaří.
