Je to kraj se zničenou přírodou a práci tu nenajdete. Přesto se sem znovu vracejí lidé.
Paní Marie Horáková se sem z Litvínova, nejbližšího města, kam autobus jede třičtvrtě hodiny přistěhovala před třemi roky. "Tady žijeme kulturněji, než tam, i do kina tu chodím častěji," říká a na zahrádce si se svou rodinou užívá horkého odpoledne. "Jediné, co mi vadí je, že tu snacha dělá starostku," naoko vzdychá paní Horáková.
Infobox
CHVÁLA BLÁZNOVSTVÍ
Šestnáct let nám nikdo neříká, že musíme pracovat a co máme dělat. Jsou tací co sedí ve svém paneláku a večer nadávají v hospodě na poměry. Jsou i takoví, kteří se rozhodli svůj um věnovat tam, kde z něj mohou mít radost a užitek i ostatní. Kandidují do místních zastupitelstev, shání peníze, stavějí kanalizace, vodovody, chodníky. Úřadují, starají se.
Mezi starosty a zastupiteli našich měst a obcí jsou tací, kterým to nestačí a rozhodli se dělat i něco jiného, na první pohled neužitečného. Opravují hrady, staví cesty, sází lesy, otevírají muzea, kupují a jezdí s parními lokomotivami, zkoumají a opravují staré štoly, staví rozhledny. Jsou to blázni mrhající obecními penězi nebo vizionáři, kteří pochopili, že důležité věci mohou vypadat zbytečně?
Deník Aktuálně.cz v letním seriálu nabízí příběhy některých z nich.
PŘEČTĚTE SI
- "Je to třikrát lepší, než blbá průmyslová zóna v Nošovicích," říká o své snaze podpořit místní podnikání starosta Bohušova Robert Schaffartzik. Bohušov: Plnou parou o sto let zpátky - REPORTÁŽ ČTĚTE ZDE
Hlava na krku nebo krk na hlavě
Hora sv. Kateřiny není nijak výstavná, otlučené fasády většiny domů na náměstí se neliší od většiny sudetských obcí. Ze dvou tisíc obyvatel tu po válce zůstalo 25, teď tu žije přes čtyři sta lidí a jen za posledních pět let přibylo sto nových usedlíků. Starostka Eva Horáková (41) ukazuje na svou dvouletou dceru. "I já se musím snažit."
Většina nových obyvatel se ale přistěhovala. Obec opravila 24 bytů pro rodiny s dětmi.
"Za rok 2003 jsme měli nejvíc podaných projektů o dotace ze všech obcí Ústeckého kraje," vysvětluje starostka, co k nim nové obyvatele láká. "Když jsem na úřadě před deseti lety začínala, měla obec rozpočet čtyři miliony, teď máme jedenáct a každoročně získáváme desítky miliónů navíc, rekord byl padesát čtyři." Že třeba na opravenou rozhlednu moc lidí nepřijde starostku netrápí. "Je důležitá pro propagaci naší obce, v Praze mají Hradčany, my máme rozhlednu."
"Jestli o našich projektech chcete vědět víc, jděte za místostarostou, jsou to prakticky všechno jeho nápady, když shání peníze a vyhodí ho dveřmi, vleze tam oknem a s novináři to umí líp," říká starostka a s úsměvem dodává. "Zlí jazykové tvrdí, že jsem sice hlava, ale krkem, který jí hýbe, je Pakosta, je to naopak, on je hlavou a já se zastupitelstvem ho jen usměrňujeme."
Z horníka ekologem
Pod prudkou serpentinou stojí u silnice těsně u potoka malý domek. Mezi zemědělskými stroji jako by ztroskotala Archa Noemova, v rybníčku pstruzi, u potoka kachny a husy, v ohrádce želva, v domečku ohromný kanec, psi, kozy, vysoko na stráni koně. Petr Pakosta (68) dokrmuje z lahve lamí mládě. Už čtvrté, co se jeho páru lam z jihoamerických And narodilo. "Živí mě stosedmdesát ovcí a koz, co se pasou na okolních loukách, tohle je jen pro radost."
Bývalý horník Petr Pakosta tu žije pětačtyřicet let. Zažil, jak uschly stromy v celých Krušných horách, v sedmdesátých letech odešel po úrazu z šachty a učil na Meziboří na učňáku. "Nedalo se tu dýchat," říká. Začal se angažovat v hnutí Brontosaurus, chodil na brigády uklízet i sázet les, pomáhal při záchraně zámku Jezeří, spolupracoval s Bedřichem Moldanem i Josefem Vavrouškem, pozdějšími ministry.
V listopadu 1989 vedl demonstrace. Dělal okresního i městského úředníka, ředitele Zeleného domu - první neziskovky v Litvínově. Teď je soukromým zemědělcem, vlastní šedesát a v nájmu má dalších třicet hektarů pastvin. Od loňska se pyšní titulem "Král krušnohorských luk", který obdržel od spolku botaniků ze sousedního Saska.
Deset let pracuje pro obec, nejprve jako tajemník, teď jako místostarosta. "Buď se staráte o věci veřejné, nebo se musíte odstěhovat. Jinou možnost nevidím," říká Pakosta. "Je v tom i kus ješitnosti, chci aby tu po mě něco zůstalo a nemusí to být zrovna spoušť."
Místo k životu
Vychází z toho, co tu dřív bylo. Místní tak opravili a vysvětili rozhlednu nad obcí, po desítkách let jdou a bijí na náměstí hodiny. Každý může použít obecní mandl z roku 1888, dubový stroj plný kamení vám vylisuje prádlo za studena. Po mnoha letech opět promítá obecní kino, děti z okolí dostanou slevu v ceně lístku za autobus.
"Podle matriky se v obci narodilo několik Zimmermanů, napadlo nás, jestli by mezi nimi nebyl slavný Jára Cimrman, ale nemohli jsme to panu Svěrákovi udělat," přemítá místostarosta. "Tak tu máme alespoň pamětní kámen v místě, kde se narodil Hliník co se odstěhoval do Humpolce. Každým rokem jezdíme parním vlakem za ním, položit hliníkový věnec k jeho pomníku, bývají tam zrovna pivní slavnosti."
Hodně práce dalo postavit pečovatelský dům a zachovat školu i školku, bez nich by nemělo cenu stavět a opravovat nové byty. Každou zimu upravují stopu pro běžkaře. Mají tu obecní sjezdovku s hospodou. Kolem cest vysázeli na osm tisíc stromků jako větrolamy. Kdo třídí odpad, dostane za každý pytel papíru nebo plastů deset korun. Novinkou je vysokorychlostní internet pro každého.
Nemám rád Pakostu
Ne všichni jsou z aktivit svého souseda nadšeni. Na terase pod komínem s nápisem "Nemám rád Pakostu" se sešla místní opozice. Montér plynovodu Pavel Šebek (55) se v Hoře narodil. "Ten nápis jsem psal tři dni, ale dělal jsem to s láskou. Pakosta škodí lidem i obci. Zadlužuje obec a žádný přínos to kromě pár turistů nemá, jsou to vzdušné zámky."
Předlistopadový zastupitel Zdeněk Sirotek (50) si stěžuje: "Minimálně podporuje hasiče nebo ping-pong, každého hned uráží, ještě se tu popereme. Za komunistů tu byl klid."
Současný zastupitel, jinak ředitel mosteckého K-centra (organizace pomáhající narkomanům) Lubomír Šlapka (41) oceňuje na Pakostovi silnou vůli i pracovitost, kterou však "ne vždy používá pro blaho obce, nechce nám třeba říct, kolik pozemků tady skoupil. Má se starat, starat, starat, je to jeho práce."
Všichni tři by rádi kandidovali v podzimních volbách, neví však, zda se jim podaří naplnit kandidátku. "Lidi se ho tu bojí," říká Šlapka. "Když mi někdo chce něco říct, plíží se zadem přes zahradu. Vadí mu, že ho chceme kontrolovat."
Místní opozice vydává občasník Horal a po převzetí obce by nejen vyměnila na úřadě žárovky za úsporné zářivky, ale zrušila i některé připravované projekty. "Lanovka i Mikulášská štola jsou nesmysly, schází kanalizace a osvětlení, nečistí se ulice" vypočítává Šlapka.
"Nemá cenu se s nimi bavit, je to destruktivní opozice," přiznává malou ochotu spolupracovat Pakosta. Obec dluží deset miliónů což podle něj vzhledem k oceněnému majetku přes osmdesát miliónů není moc.
Raději hovoří o dalších projektech, na které se zatím nenašly peníze. "Na jednoho občana dostaneme pět tisíc z daní na rok a v Praze dostávají sedmadvacet." S tím se vesničané nehodlají smířit. "Na obci jsme připravili stížnost, pomocí senátorů ji chceme předložit ústavnímu soudu. Je to diskriminace malých obcí."
Budvar barvy jantaru
Hotovy jsou plány na přestavbu náměstí, dobudování kanalizace, minifarem pro ekologické zemědělce, přestavba ubytovny na paraolympijské sportovní centrum, výstavba karavanového kempu, sedačkové lanovky, dohodnutá je i opičí dráha, odvážlivec se u náměstí zavěsí na lano a sjede přes údolí až do Německa.
Nejslavnější je však projekt na otevření Mikulášské štoly, ve které se ve středověku těžila měď a stříbro. Petr Pakosta ji zná už dlouho. V šetašedesátém vzali s kamarádem buldozer a do zasypané štoly se probourali. Přetrhli při tom elektrický kabel pro sousední vesnici. "Elektrikáři byli rádi, že jsme objevili kudy kabel vede, tak nám to prošlo," vzpomíná Pakosta. "Jen jsme si štolu prohlédli a znova zahrabali."
O třicet let později ho napadlo hornickou památku zabezpečit a otevřít u ní muzeum. Scházely desítky miliónů, dotaci od státu nedostali. Koncem devadesátých let se rozšířila zvěst, že by ve štole mohla být ukryta slavná Jantarová komnata uloupená koncem války z Královce.
Pověst se ale rychle rozkřikla a začali se hlásit i svědci. Díky ní se o Hoře svaté Kateřiny psalo i v americkém časopise Newsweek.
Přišli hledači pokladů. Poslední z nich, Grahem Smith z Floridy, se dohodl s obcí na spolupráci: polovinu nalezeného pokladu může odvézt a polovinu nechá obci. Díky jeho devíti miliónům korun je už zabezpečeno 430 z 650 metrů štoly.
"Myslím, že vím, kde ta legenda vznikla," usmívá se Pakosta. "Asi to souvisí s Budvarem čepovaném v místní hospodě, má barvu jantaru."
