Svatý Václav je jednou z těch významných osobností naší historie, jejichž přesnou podobu pravděpodobně nebudeme nikdy znát. Jen ve veřejném prostoru přitom stojí stovky jeho soch.
Ta nejznámější shlíží na Václavské náměstí v Praze, ta možná nejzajímavější pak zdobí Svatováclavskou kapli v Katedrále svatého Víta. Historici se neshodnou, zda ji vytvořil Petr Parléř, nebo jeho syn. Váží 400 kilogramů a oproti té jezdecké, pětitunové z Václavského náměstí, je méně než poloviční. Na výšku měří kousek přes dva metry.
Václav, pokud jsou uložené ostatky ve svatovítském pokladu opravdu jeho, byl ve skutečnosti vysoký 160 až 165 centimetrů.
Nejsou to ovšem celkové proporce skulptury zdobící Svatováclavskou kapli, které desetiletí poutají pozornost badatelů. Už v osmdesátých letech minulého století si proslulý antropolog Emanuel Vlček všiml, že hlava sochy má téměř dokonale shodné základní rysy, jako jsou kořen nosu, umístění očí, brady a čela s Václavovou lebkou.
To by znamenalo, že v Parléřově dílně v roce 1370 znali přesné tělesné proporce přisuzované svatému Václavovi nebo dokonce pracovali přímo s jeho lebkou. Respektive s lebkou, kterou už tehdy Karel IV. považoval za ostatek světce. Právě tato lebka je dodnes součástí Svatovítského pokladu a hermu (relikviář), do které je uložena, vyráběla taktéž Parléřova dílna.
Už za první republiky a následně za Vlčkova působení vznikla série fotografií Václavovy lebky v takzvané frankfurtské pozici (standardizovaná poloha hlavy používaná v antropologii, anatomii atd.), kterou antropolog použil pro kresebnou rekonstrukci obličeje světce. Výsledek pak proložil s fotografií sochy a dospěl k závěru, že proporce se shodují.
O desítky let později stejný výsledek
Stejné fotky použil mezinárodní pracovní tým 3D specialisty Cicera Moraesa, geoinformatika Jiřího Šindeláře a ředitel Odboru památkové péče na Pražském hradě Petra Kroupy k vytvoření virtuálního 3D modelu hlavy svatého Václava. Počítačový model vznikl v programu OrtogOnBlender, který mimo jiné používají například plastičtí chirurgové při složitých operacích a modelování náhrad částí lidského těla.
Badatelé pro porovnání následně vytvořili ještě jeden model na základě třiceti šesti snímků lebky z roku 2014 z dokumentace svatováclavských ostatků. Fotografie byly tehdy pořízeny z různých pohledů a experti je tak také mohli využít pro výpočet modelu metodou takzvané fotogrammetrie, i když k tomu snímky původně vůbec nebyly určené.
Model šedé barvy je založen na přesných výpočtech a statistických údajích. Za předpokladu, že lebka skutečně patří svatému Václavovi, tedy odpovídá jeho skutečné podobě. Antropologické analýzy potvrzují, že lebka skutečně patřila muži s výrazně vyvinutými nadočnicovými oblouky a silnými čelistmi. O tradovaném zavraždění svatého Václava v roce 935 nám bohužel ostatky nic neprozrazují.
Barevný model včetně blonďatých vlasů, úpravě vousů, modrých očí a celkově nordického vzhledu odpovídá zjištěním antropologa Jindřicha Matiegka, který lebku a dalších devět dochovaných kostí Václavova těla zkoumal v roce 1911. Jde tedy o čistě spekulativní podobu s vysokou uměleckou licencí dodanou tvůrci modelu.
Ulomený nos a předkus
Oba nově vytvořené virtuální modely z původních i nových fotografií z roku 2014 jsou takřka totožné. A nejen to. Až na drobné nuance se shodují i se středověkou Parléřovou sochou, kresebnou rekonstrukcí Emanuela Vlčka z roku 1980 i s portrétem svatého Václava, který vytvořil v roce 2022 kreslíř a autor vědeckých ilustrací Pavel Dvorský.
Zeleně jsou na snímcích označeny části sochy, modravou barvu má virtuální hmotová rekonstrukce podle lebky ze současnosti. Je tedy vidět, že už středověký sochař přesně odhadl tloušťku měkkých tkání Václavovy tváře. Malý rozdíl mezi aktuální rekonstrukcí a sochou je znát ve špičce nosu.
Z historických dokumentů však víme, že došlo k poškození sochy, ulomení nosu a jeho následné náhradě. Tím lze také teoreticky vysvětlit i vzniklou nepřesnost.
Nejen odborník si povšimne výrazného Václavova předkusu. Stejný lze nalézt i u jeho babičky svaté Ludmily nebo jeho otce Vratislava I. Už Emanuel Vlček tedy vyslovil hypotézu, že právě toto posunutí horní čelisti může být dědičným znakem Přemyslovců.
