Učitel ZŠ Solidarita Pavel Bobek | Foto: Global Teacher Prize

Pavel Bobek, učitel ZŠ Solidarita a finalista Global Teacher Prize 2022

Své třídě čtvrťáků úkoly zadávám z mluvnice, matematiky a čtení. V prvních dvou případech se jedná o opakovací cvičení ze starší látky, kterou by žáci měli mít zvládnutou. Čas ve škole není neomezený a křivka zapomínání je neúprosná. Z výzkumu víme, že vybavování z paměti, tedy opakování zvládnuté látky, má na učení, jeho upevnění i budoucí rozvoj obrovský vliv.

Když už se něco učíme, chci, aby si to žáci zapamatovali ne na týden nebo na měsíc, ale na celý život a aby na tom mohli dál stavět. Proto se neustále vracíme k tomu, co jsme se již učili. Pokud se v tom žákům daří - což by mělo - radují se ze svých úspěchů a posilují svůj pocit, že dokážou ve škole uspět. A navíc ještě budují návyk samostatně za něco převzít zodpovědnost.

Ve čtení po nich chci denně přečíst alespoň tři stránky v knize dle jejich volby včetně stručného zápisu v podobě jedné věty o ději. Kdo se nestane čtenářem ve škole, málokdy to už v životě změní. Proto se snažím žáky k pravidelnému čtení vést už od prvního stupně. Prospěje to hlavně dětem ohroženým vzdělávacím neúspěchem, které by samy od sebe po knize nejspíš nesáhly. Konkurence mobilů a tabletů je obrovská a nelze čekat, že knihy bez nějaké pozitivní diskriminace v tomto nerovném boji obstojí.

V hodinách druhostupňové němčiny, která je oproti češtině nebo matematice z hlediska priorit logicky spíše na chvostu, domácí úkoly nezadávám. S žáky máme domluvu, že maximum práce uděláme v hodinách a že využijeme skutečně každou minutu s plným nasazením. Nechci, aby se museli doma šprtat slovíčka, která jim nadiktuji. Místo toho se je učíme společně v hodinách.

Pokud žáci občas něco nedonesou, nedělám z toho vědu. Nechci ale, aby se to dělo trvale nebo masově. Jednou za čtvrtletí úkoly hodnotím, přičemž do známky se zahrnuje nejen pravidelnost a včasnost odevzdávání nebo věcná správnost, ale také snaha, kterou si žák s úkolem a jeho provedením dal.

Jsou žáci, pro které je vypracování jediného cvičení velmi obtížné, pro jiné je to brnkačka. Je třeba to posuzovat individuálně. Nikdy jsem ale nemusel dát známku horší než dvojku. Naprostá většina žáků úkoly dělá, snaží se a chápe, že jim dlouhodobě pomáhají.

Zadávané úkoly by měli žáci zvládnout - třeba i ne ve stoprocentní kvalitě - udělat i bez rodičů. Mělo by se tedy jednat spíše o nízkoprahové úlohy nenáročné na domácí vybavení a podporu. Proto hodnotím spíše negativně klasickou praxi zadávání úkolů z aktuálního, tedy ještě nedostatečně upevněného učiva, v němž zejména slabší žáci budou selhávat.

Ani velké projekty nevnímám jako vhodnou práci na doma. Co se objemu týče, je nutná koordinace mezi vyučujícími a znalost kontextu. Nechtějme, aby děti u úkolů seděly více než desítky minut. Buďme nároční, ale i vstřícní a znalí individuální situace. Pravidelnost a oprávněný zážitek úspěchu jsou nakonec daleko podstatnější než objem odvedené práce.