Zahraničí - "Je to vlastně jistá forma občanské války, přičemž jako obyčejně nemůžeme hledat vinu pouze na jedné straně. Očividně jsou tady útoky z obou stran a to si musíme uvědomit."
Tato slova pronesl diplomat jedné země při hodnocení situace v Sýrii.
Kdo? Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov, jehož země syrský režim prezidenta Bašára Asada po zuby vyzbrojuje? Nebo někdo z aparátu OSN, kdo musí při hodnocení čehokoliv používat vždy takový slovník, aby nikoho neurazil?
Nikoliv, jsou to slova českého ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberga. Insider nemá ve zvyku vnucovat někomu své názory, ale slova šéfa české diplomacie jsou pro něj zklamáním.
Česká republika se snažila ve světě prezentovat jako stát, který v zahraniční politice klade důraz na lidská práva. Mělo to být dáno českými zkušenostmi s nacismem a komunismem a také jako odkaz Václava Havla, nejznámějšího českého politika ve světě.
Platilo to pro země jako Kuba, Bělorusko nebo Barma, ale od chvíle, kdy propuklo loni takzvané arabské jaro a lidé se v těchto zemích začali bouřit proti dlouholetým diktátorům, česká diplomacie pod Schwarzenbergovým vedením selhává.
Projevilo se to už v době války v Libyi, kdy český ministr zaujal (spolu s italským) v rámci EU nejméně kritické stanovisko ke střelbě Kaddáfího vojáků do demonstrantů. Když válka končila, řekl, že novou vládu uzná, až se vrátí z dovolené.
A teď Sýrie.
Zatímco Francie, Německo, Velká Británie a řada dalších zemí Asada stále ostřeji odsuzují, české vyjádření má blíže k Rusku nebo Íránu. V Sýrii teď podle Schwarzenberga nesou odpovědnost za násilí obě strany. Přestože protesty proti Asadovi byly velmi dlouho zcela nenásilné a ozbrojený odpor se začal formovat, až když režim neustále odpovídal palbou ostrými náboji. Přestože vládní jednotky ostřelují města a vesnice z děl a tanků, ze střech domů terorizují lidi odstřelovači a milice placených režimních fanatiků, zvané Šabíha, vraždí a loupí bez jakéhokoliv omezení... Přestože jsou zadržení lidé ve vězení surově mučeni. Někteří Syřané utíkají pryč, někteří se bojí a zanechávají protestů, někteří se holt prostě rozhodli bránit.
Bohužel si na to, že prorežimní ozbrojenci rozhánějí nenásilné demonstrace střelbou do lidí, svět zvykl natolik, že to skoro nikomu nepřijde divné. V Egyptě, Bělorusku nebo i na Kubě by něco takového šokovalo, v Sýrii už ne. Tam je to denní rutina.
Jistěže se i povstalecká Svobodná syrská armáda dopustila nějakých zločinů (například poprav lidí aktivně podporujících režim) a dosud ne zcela vysvětlené sebevražedné atentáty obraz opozice nevylepšují.
Ale klást rovnítko mezi brutální režim držící se u moci za každou cenu a lidi, kteří se ho chtějí zbavit a brání se mu?
Nechceme spekulovat, zda za dvojím lidskoprávním metrem českých diplomatů pro arabské země na straně jedné a ostatní na straně druhé stojí antipatie k muslimům jako takovým, nebo zažité klišé, že veškeré politické změny v blízkovýchodních zemích musí nutně vést k nějaké islamistické, takzvaně protizápadní vládě. Insider se ale domnívá, že minimálně v Libyi a Sýrii Česká republika měla a má být aktivnější v kritice těch, kteří na volání po změnách odpovídají tanky a děly.
