Portrét - Před čtrnácti lety položila na davoském fóru německá novinářka ruské delegaci dnes již slavnou otázku: Who is Mr. Putin? Tehdy tím vyvolala smích v sále i na pódiu. Pro většinu přítomného publika ale Vladimir Putin byl skutečně téměř neznámým politikem, kterého nečekaná předčasná rezignace Borise Jelcina katapultovala přímo do prezidentského křesla.
Na jaře roku 2014 stejná otázka zaznívá znovu a s ještě větší naléhavostí. Prakticky nikdo totiž nečekal, že by Kreml použil armádu a připojil Krym. Hladký a rychlý průběh operace, která jen těžko mohla být naplánována během pár týdnů, vyvolává znepokojivé otázky. Byl Krym ojedinělým a neopakovatelným případem, nebo je jen první vlaštovkou nové expanzivní ruské politiky?
Původně tomu přitom vůbec nic nenasvědčovalo. Vladimir Putin vůči Západu vystupoval velmi vstřícně a ten mu to oplácel. Tehdejší americký prezident George W. Bush pohnutě hovořil o pohledu do Putinových očí, Rusko začalo být zváno na jednání G7, která se později rozšířila na G8. A Putin dokonce mluvil o možnosti vstupu Ruska do Severoatlantické aliance.
Ruský prezident byl také jedním z prvních, kdo vyjádřil USA soustrast po teroristických útocích 11. září 2001 a nabídl maximální spolupráci. Dokonce dovolil, aby Američané kvůli afghánské operaci měli základny ve Střední Asii, což byla věc za jeho předchůdce zcela nepředstavitelná.
„Putin skutečně usiloval o to, aby se Rusko stalo právoplatným členem mezinárodního společenství. Aby bylo slyšet, spolupracovalo a na jeho názory byl brán zřetel. Ani ta slova o NATO nebyl žert, jak to bylo vnímáno v Bruselu. Nechal si opravdu vypracovat studii o tom, jak by taková spolupráce mohla vypadat,“ řekl před časem HN moskevský expert na zahraniční politiku Fjodor Lukjanov.
Podle většiny expertů zlom v myšlení Vladimira Putina nastal v roce 2004. Tehdy se staly dvě události, které ruského prezidenta přesvědčily, že Západu se nedá věřit.
Proběhla druhá vlna rozšíření NATO, kdy do něj vstoupily pobaltské státy. Poprvé se tak bývalé republiky Sovětského svazu staly členy aliance bez ohledu na protesty Moskvy.
Ta argumentovala tím, že při jednáních o znovusjednocení Německa dostala Moskva ústní garance, že na území bývalého socialistického bloku nebudou základny NATO a že do aliance nikdy nevstoupí postsovětské státy. „Bohužel jsme uvěřili slibům našich partnerů a nenechali jsme je zanést do nějakých právně závazných dokumentů. To už neuděláme,“ postěžoval si tehdy ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov.
Ještě větším šokem pro Moskvu byla tzv. oranžová revoluce na konci téhož roku. Tehdy masové protesty donutily tehdejšího ukrajinského prezidenta Leonida Kučmu zrušit zfalšované volby. Ve volbách nových vyhrál prozápadní kandidát Viktor Juščenko. Při přesvědčování Kučmy velkou roli sehráli západní politici, především polský prezident Aleksander Kwasniewski.
Pro Kreml to bylo o to nepříjemnější, že otevřeně podporoval Juščenkova protikandidáta, tehdejšího premiéra Viktora Janukovyče, a Vladimir Putin mu dokonce předčasně gratuloval k vítězství. V jeho štábu pracovali ruští odborníci a ruské firmy financovaly jeho prezidentskou kampaň.
V Moskvě se záhy rozhodli, že Janukovyč prohrál kvůli západnímu spiknutí, které má za cíl vybudovat kolem Ruska nový „sanitární kordon“. Podle této teorie západní granty pro organizace, které sledují čestnost voleb, mají ve skutečnosti za cíl podporovat opozici a volby naopak zfalšovat. A v pořadech ruské televize se pravidelně tvrdí, že za všemi „barevnými revolucemi“ ve skutečnosti stojí CIA.
Kvůli hrozbě opakování něčeho podobného v Rusku vzniklo mládežnické hnutí Naši a nevládní organizace se ocitly v hledáčku kontrarozvědky.
Když loni v listopadu vypukly protesty v Kyjevě, dotklo se to Ruska hned dvakrát. Jednak šlo o „barevnou revoluci“, tudíž automaticky o spiknutí CIA, a za druhé hrozilo, že zničí výsledky dlouhodobé operace Moskvy – té se pomocí výhrůžek obchodní válkou a slibů výhodných půjček podařilo přesvědčit Viktora Janukovyče, aby na summitu ve Vilniusu asociační dohodu s Evropskou unií nepodepisoval.
Vladimir Putin vnímá postsovětské státy s výjimkou Pobaltí jako výhradní sféru zájmů Ruska a obsazení Krymu je jakýmsi trestem pro nespolehlivou Ukrajinu. V nejbližších týdnech se ale ukáže, zda bude trestem posledním.
Ondřej Soukup
