Zahraničí – Tento týden uplyne rok od začátku náletů Severoatlantické aliance na Libyi a také od začátku povstání proti režimu Bašára Asada v Sýrii.
Zatímco v Libyi NATO přišlo povstalcům na pomoc a jeho zásah rozhodl o porážce a smrti Kaddáfího, v Sýrii se žádná intervence nechystá, ačkoliv brutalita režimu proti jeho odpůrcům je s tou libyjskou srovnatelná, není-li dokonce horší. O život už přišlo skoro deset tisíc lidí a ze syrských měst jsou hlášeny masakry, kterých se Asadova armáda dopouští.
Sýrie má mnohem silnější a lépe vyzbrojenou armádu než Libye. Ve zbrani je přes 200 tisíc mužů, disponuje 4500 modernizovanými ruskými tanky T-72 apředevším účinným ruským systémem protiletecké obrany. Syrská armáda totiž byla budována s ohledem na možnost totální pozemní a letecké války s Izraelem, státní výdaje na ni jsou už několik desítek let enormní.
Pokud by NATO chtělo po vzoru Libye prosadit bezletové zóny a ovládnout nebe nad Sýrií, byla by to mnohem delší, těžší a více krvavá záležitost. Syrská protiletecká obrana je umístěna hlavně v západní části země v těsné blízkosti hustě obydlených center (naprostá většina syrské populace je soustředěna na západě země). Bombardování by nepochybně přineslo mnoho obětí mezi civilisty.
Libyjským povstalcům se hned na začátku revolty podařilo dostat pod kontrolu rozlehlé části země na východě a západě. To se Syřanům nepodařilo. Rebelové a provládní jednotky spolu bojují ve městech i venkovských oblastech a pro letadla NATO by bylo za takových podmínek nesmírně obtížné účinně zasahovat.
Pentagon v nedávno vydané zprávě také poukazuje na to, že syrská opozice je velmi roztříštěná. Existuje mnoho skupin, které spolu ani příliš nespolupracují, a není jasný lídr. V Libyi tomu bylo naopak.
Dalším faktorem je diplomacie. Rusko na rozdíl od Kaddáfího Libye pevně stojí za Asadovým režimem a útok NATO by považovalo za plivanec přímo do tváře. Do konfliktu by se také zřejmě nějakým způsobem zapojil Írán, další důležitý spojenec Asada. A Liga arabských států sice Damašek ostře kritizuje, ale zahraniční intervenci nedala zelenou, což loni v březnu s Libyí udělala, když vyzvala Radu bezpečnosti OSN k ochraně libyjských civilistů.
Americký prezident Barack Obama zatím zásah v Sýrii vylučuje. V listopadu jej čekají volby a ví, že tato válka by nebyla doma příliš vítaná. To ostatně nebyla ani ta v Libyi, preference prezidentovi rozhodně nezvedla.
V dubnu čekají volby také francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho, takže se v Sýrii neangažuje ani zdaleka tak aktivně jako v Libyi. Nikomu z evropských zemí se moc nechce pouštět se do riskantních válečných operací ve vzdálené zemi v době hospodářských těžkostí, kterými prochází Evropská unie.
Svoji roli nepochybně hraje také fakt, že Spojené státy a Velká Británie v nějakém delším časovém horizontu počítají s možností války s Íránem. A tu považují za důležitější než povstání v Sýrii.
