Objev dne - Česko se v posledním dvacetiletí stalo zemí daňových reforem. Jenže svými reformami škodí společenské vrstvě, na níž stojí jeho prosperita. Příslušníci střední třídy tak mohou mít z daňových reforem oprávněný strach, ať je podniká kdokoli.
Střední třída se definuje jako skupina lidí s průměrnými a lehce nadprůměrnými výdělky. A právě tito lidé dnes platí vyšší daně z příjmu než počátkem devadesátých let.
Klaus spravedlivý
Středostavovští zaměstnanci mohou s největší sympatií vzpomínat na premiéra Václava Klause. Zavedl standardní model progresivních daní z příjmu, který se osvědčil v anglosaských zemích. Byla nastavena příjmová pásma (15, 20, 25 a 32 procent), a stát tak dostal možnost brát na daních vyšší částky od lidí, kterým vyrostly výdělky. Pod heslem sociálního smíru platili bohatí z každé koruny čtyřikrát vyšší daň než ti s nejmenšími platy.
Klausovi experti si včas povšimli zásadní chyby systému, které se říká „skrytá progrese“. Také v Česku rostla průměrná mzda a stále větší část z výdělku každého pracovníka byla zdaňována ve vyšších pásmech. Například průměrně vydělávající pracovník odvedl v roce 1993 na dani z příjmu jeden a čtvrt své měsíční mzdy, o dva roky později to už bylo jeden a půl jeho platu.
Klaus proto nechal s rostoucími výdělky také zvyšovat hranice daňových pásem. Zajistil tím, že se od roku 1995 podíl daní z příjmu na výdělcích pracovníků nezvyšoval.
Jeho daňová reforma měla jedinou vadu na kráse. Růst daňových příjmů zabrzdila těsně předtím, než se Česko propadlo do recese. Státní rozpočet tak zaznamenal vyšší schodky, než by ho postihly, kdyby se spravedlivá reforma nekonala.
Zemanova progrese
Také zkušenosti Klausovy vlády s deficitem veřejných financí vedly k tomu, že nový premiér Miloš Zeman zrušil praxi, která každoročně zvyšovala hranice daňových pásem. Klausovu metodu zopakoval pouze jednou, v roce 2000, kdy ho k tomu bývalý premiér donutil v rámci opozičněsmluvní spolupráce.
Zeman se zachoval jako protřelý obchodník a inkasoval z daní stále více peněz, aniž musel zvyšovat daňové sazby. Zaměstnanci s platem dvakrát vyšším, než byl průměr, vzal stát koncem Klausovy éry na daních z příjmu dva jeho měsíční platy. Když Zeman končil, blížily se odvody ke dvěma platům a polovině třetího.
Právě zaměstnanci s mírně nadprůměrnými platy trpěli v Zemanově období nejvíce. Stále větší část jejich výdělku překračovala hranici, za níž se už příjmy zdaňovaly sazbou 25 procent a úplně nejvyšší sazbou 32 procent. Mnohem mírnějším tempem se zvyšovaly daně špičkově placených zaměstnanců, kteří měli většinu platu zdaněnou v nejvyšší sazbě už od Klausových dob.
Nebezpečná hranice 32 procent
V Zemanových dobách byl rychlejší růst daní pro nadprůměrně placené zaměstnance systémovou chybou, později se ovšem stal rozdílný přístup k různým příjmovým skupinám politickým záměrem.
Vlády sociálních demokratů pokračovaly v období po Zemanovi v dosavadním trendu, kormidlo ovšem obrátily před volbami v roce 2006. Vláda Jiřího Paroubka snížila dolní daňové sazby a jednoznačně tím vyšla vstříc voličům s nízkými mzdami. Dosud odváděli na daních z příjmu něco přes průměrný měsíční plat, po reformě ministra financí Bohuslava Sobotky dávali státu jen tři čtvrtiny měsíčního platu.
Sobotka však neodstranil efekt skryté progrese, který škodil střední třídě zvláště v období rychle rostoucích platů. Už v roce 2007 odváděla střední třída ze svých platů výrazně vyšší odvody, než tomu bylo před Sobotkovou reformou.
Veřejnost proto s napětím čekala, jaké nové reformy představí premiér Mirek Topolánek (ODS) a jeho ministr financí Miroslav Kalousek (KDU-ČSL).
Kalouskovo překvapení pro chudé
Kalouskova reforma z roku 2008 byla dosud největším převratem od roku 1993, protože úplně zrušila daňová pásma a nahradila je po vzoru východoevropských daňových systémů jednotnou sazbou patnácti procent. Ve skutečnosti dosahuje jednadvaceti procent, protože se počítá z tzv. "superhrubé mzdy“.
Přesto nešlo o rovnou daň, jakou prosazoval Kalouskův soupeř z ODS Vlastimil Tlustý. Daňová sleva dosahuje 24 840 korun a tím se daňová progrese do značné míry zachovala.
Kalouskova reforma vyšla v každém případě vstříc nejbohatším vrstvám. Lidé s vysokými platy odváděli rázem na daních z příjmu dvě průměrné mzdy namísto dosavadního trojnásobku. Nečekaně vydělali také nejchudší, kteří v roce 2008 odvedli státu necelou čtvrtinu měsíční mzdy.
Tato výhoda pro nejchudší byla vedlejším efektem, který měl v průběhu let postupně oslabovat s tím, jak platy porostou.
Kalousek měl stejně jako Klaus smůlu v tom, že reformu prosadil v předvečer ekonomické krize. Také proto rostou mzdy od roku 2008 jen minimálně. Přesto už dnes odvádějí zaměstnanci s nejnižšími platy polovinu měsíční mzdy, u nejbohatších se daně nezvyšují.
Druhá ruka bere
Na pravicových reformách posledních let opět prodělaly středostavovské rodiny. Na daních z příjmu sice odvádějí více než za Klause, přesto jim stát bere méně než koncem vlády sociálních demokratů. Zaměstnanec s průměrnými příjmy tak může na daních ušetřit čtvrtinu svého měsíčního platu.
Pravicové vlády však průběžně zvyšují dolní sazbu daně z přidané hodnoty i spotřební daně. Změny posledních pěti let tak připraví průměrného pracovníka nejméně o polovinu jeho měsíční mzdy.
