Komentář - Znalci Vladimira Putina tvrdí, že jeho včerejší projev na tiskové konferenci nebyl tak sebevědomým, klidným vystoupením, na jaká je svět u ruského prezidenta zvyklý. Putin byl nervóznější, často si protiřečil a prý i řeč jeho těla prozrazovala, že prezident může být pod velkým tlakem.
Což by nebylo překvapivé. Stát jako velitel ozbrojených sil na prahu války, kterou můžete uvrhnout vlastní zemi do spirály událostí s potenciálně devastujícími následky, to je určitě velmi stresující situace.
Ale i ti, kdo nejsou experty na Putinovu „body language“, se museli občas dohadovat, zda Putin tento stres ještě vůbec zvládá. A to ani tak ve chvíli, kdy například tvrdil, že perfektně vyzbrojení, ale neoznačení vojáci, kteří obsadili Krym, nepatří k ruským jednotkám, ale že jsou to „místní“ obranné síly. To je propaganda, kterou se někdo i může nechat oklamat. Co už je ale těžší na první poslech rozumově uchopit, je například Putinův výrok, že veškerou vinu za krizi nesou USA, které podle ruského prezidenta „řídí události na Ukrajině zpoza oceánu, jako by seděly v laboratoři a prováděly experiment na krysách“. Takové vyjádření už přece nikdo nemůže brát vážně, a tím pádem už to ani není účinná propaganda. Leckdo se mohl dohadovat, že Putin je asi opravdu na hraně s nervy, když dělá takové chyby.
Jenže co když Putin svým slovům opravdu věří? Deník New York Times citoval Angelu Merkelovou, která si z telefonického rozhovoru s ruským prezidentem odnesla dojem, že Putin ztratil kontakt s realitou, že žije v jiném světě.
Když Putin na podzim 2011 kandidoval na prezidenta, vykládal si svět jeho ostrou protiamerickou a protizápadní rétoriku jako přechodný jev, věc dobrou do kampaně. Jenže prezident Putin své výpady stále jen graduje. Cílem USA a EU je oslabení Ruska, jeho obklíčení, zničení. Amerika a unie jsou nositeli dekadentní kultury, úpadkových hodnot, Rusko se musí bránit. A kdo si to myslí, postav se pevně na naši stranu proti nim. Nechce se tomu věřit, ale měli bychom počítat s tím, že první muž Ruska je politik ztracený ve svém labyrintu.
Je to nebezpečné, protože to nejspíše nelze změnit. Ale o to opatrněji bychom měli kalibrovat naše reakce a odpovědi, které by měly mířit co nejpřesněji právě na Putina a jeho nejbližší okolí. A naopak se vyhýbat paušalizaci, že Rusko a Rusové – to je Putin. Může se zdát, jeho podpora mezi lidmi není malá. Ale předpokládat, že to tak musí zůstat, by bylo podceňováním lidské vůle žít ve skutečně svobodné společnosti.
V zemi, kde před dvaceti pěti lety bloudili politici ve svých labyrintech, dobře víme, jak je úlevné se pak nadechnout. Snad to Rusko, když to nedokáže sám Putin, jednou pozná také.
Daniel Anýž
