Zahraničí – Třináct let stará příhoda názorně ilustruje složitost americko-íránských jednání.
V roce 2000 to vypadalo, že si v OSN podají ruce prezidenti obou zemí Muhammad Chátamí a Bill Clinton. Íránský prezident ale na poslední chvíli odběhl do koupelny a odmítal ji opustit, dokud Clinton neslíbí, že ke schůzce nedojde.
Chátamí tehdy dostal varování od konzervativní části íránského vedení, ke kterému patří i nejvyšší duchovní vůdce teokratického režimu Alí Chameneí: Žádné potřásání rukou, žádné úsměvy na Američany.
V Ženevě dnes začaly klíčové rozhovory o řešení sporu kolem íránského jaderného programu a hlavní otázkou je, zda se historie bude opakovat. Zda reformní a smířlivě hovořící prezident Hasan Ruhání znovu nenarazí už doma na zeď, která ho v jednáních se Západem nepustí dál, a nekonečně se vlekoucí seriál na téma íránská hrozba a diplomatické tance kolem ní bude pokračovat.
Chameneí a radikálové v nejvyšším íránském vedení, především příslušníci Revolučních gard (elitní ozbrojené síly režimu o síle více než 150 tisíc mužů), si nepřejí velké ústupky, protože politika vedená heslem „Smrt Americe“ je pro ně jedním ze základních smyslů existence islámské republiky od revoluce roku 1979.
Nutno podotknout, že v íránském politickém systému volený prezident není nejvyšší autoritou. Právo veta ve všech důležitých otázkách má duchovní vůdce.
Tím je právě Chameneí, který za téměř čtvrt století ve funkci pronesl vstřícná slova vůči Západu jen jednou jedinkrát. Když odsoudil útoky 11. září na New York a Washington.
I kdyby ale Ruhání a jeho tým dostali volnou ruku, je k dohodě stále daleko. Íránská delegace požaduje hlavně rychlé zrušení hospodářských sankcí.
USA je prosadily před třemi lety v Radě bezpečnosti OSN za to, že Teherán nespolupracuje s mezinárodními inspektory a pokračuje v aktivitách zavdávajících podezření ze snahy vyrobit a vlastnit atomovou bombu.
Íránskou ekonomiku drtí. Produkce ropy klesla za poslední dva roky z 2,5 milionu barelů denně na polovinu. Loni klesla ekonomika odhadem o šest procent a téměř čtvrtina Íránců mladších třiceti let je nezaměstnaná.
Inflace stoupá přes čtyřicet procent, škody způsobené zrušenými kontrakty na nákup ropy zahraničními odběrateli se už vyšplhaly odhadem na sedmdesát miliard dolarů. Íránské banky nemají přístup do mezinárodního systému.
Ruhánímu vyhrály prezidentské volby letos v červnu sliby o tom, že hospodářství postaví na nohy. K tomu vede cesta jen přes zrušení sankcí.
Za to ale Spojené státy a další západní země chtějí hodně. Zastavení provozu těžkovodního reaktoru v Araku, přerušení obohacování uranu na úroveň použitelnou pro vojenské účely, okamžité zpřístupnění všech jaderných zařízení pro inspektory OSN, stálý dohled nad íránskými zásobami plutonia a obohaceného uranu.
Čili íránská delegace bude žádat v Ženevě ukončení sankcí, zatímco druhá strana vedená Američany bude chtít nejprve vidět v praxi ústupky Teheránu.
V zásadě jde o to, že Írán má i podle USA právo na jadernou energii, ale omezeně a pod dohledem. Dosud Íránci vždy tvrdili, že omezení odmítají.
Barack Obama stále opakuje, že i silové řešení íránského problému – tedy útok na jeho jaderná zařízení – je nadále možný, i když si nedávno telefonoval s Ruháním a oba hovořili vstřícně.
Pokud nové kolo rozhovorů, právě započaté v Ženevě, opět nikam nepovede, co americký prezident udělá? Americký Kongres a Izrael ho budou tlačit k akci s odůvodněním, že dohodnout se s Íránem prostě nelze, ať říkají jeho politici cokoliv.
Martin Novák
