Média - Kauza O. J. Simpsona, který byl obviněn z vraždy své manželky, vstoupila do mediálního povědomí především tím, že to bylo poprvé, co se obhajoba nezatěžovala ani tak řešením skutečné podstaty, ale soustředila se na podružnosti. Ten nápad nebyl špatný - a vyšel. O. J. Simpson byl osvobozený. Především proto, že se podařilo prokázat, že soudce je podjatý.
A protože to zafungovalo, tak se to ujalo.
Ten, kdo se snaží nyní tento princip uchopit, je, sice trochu nešikovně, Petr Nečas. Postupně se mu podařilo obvinit soudní moc z podjatosti, z možného ublížení na zdraví, ze ztráty společenského statutu a z likvidace politiky a bůh ví z čeho všeho ještě.
Této argumentační technice se v oboru public relations říká "nadsaď a vyklouzni" a je jednou z jedenácti variant, které lze použít v případě krizové komunikace.
Metoda "nadsaď a vyklouzni" spočívá v tom, že se od začátku zabýváte jen těmi nejslabšími aspekty těch nejméně závažných obvinění. Nebo ještě lépe, dáte do oběhu různé divoké zvěsti o případu a necháte je kolovat předtím, než veřejně vystoupíte, abyste uvedli na pravou míru všechna tato obvinění – reálná i vymyšlená.
Před touto metodou se obvykle ovšem používají ještě dvě metody.
Zaprvé metoda „zuřivý pes“ – kdy se naoko rozzuříte. Je to metoda maximálního pohoršení, kdy říkáte, jak si vůbec můžete dovolit něco takového říci, když má pověst, značka firmy/produktu... Lidé totiž většinou konflikty nesnáší, a tak rádi ustoupí hned po podobném útoku. Tuto komunikační metodu s oblibou používá například bývalý ministr financí Miroslav Kalousek.
Pokud tato metoda selže, přichází čas použít metodu "legendy". Ta vychází z toho, že dokud nebylo o něčem oficiálně informováno / vznesené obvinění a veřejnost se to i přesto dozvěděla, tak negativní zprávy smetete ze stolu s tím, že se jedná pouze o „nepodložené dohady“ nebo „pomluvy konkurence“, kterým se není třeba věnovat.
Všechny tyto hry již máme za sebou, takže je jasné, že pokud nepříznivá situace bude pokračovat, tak Nečas použije metodu gambit.
Ta dostala jméno podle metody rozehrání hry v šachách, kdy hráč obětuje některou z figurek jen proto, aby dosáhl určité poziční výhody. Aby vám gambit vyšel, tak nejdříve musíte označit ty, kteří se k vašim vysvětlením budou stavět skepticky, za "konspirační teoretiky", "zabedněnce", "chvastouny", "poplety", "výstředníky" a samozřejmě za "šiřitele nepodložených pověstí". Zároveň je nutné zpochybnit důvody, které lidi k šíření podobných nepříjemných zpráv vedou. Dobré je v takovém případě zdůraznit, že kritikům ve skutečnosti nejde o nalezení pravdy, ale že sledují pouze partikulární politické cíle nebo svůj hmotný prospěch. Když se ocitnete v krizové komunikaci a použijete přípravu na gambit, tak je dobré mít na paměti, že je třeba se vyhnout všem veřejným debatám s takto označenými osobami.
A v čem spočívá kouzlo gambitu, ke kterému se nyní evidentně schyluje? V případě krizové komunikace můžeme tuto metodu také nazvat jako trik – "přiznej a vyvázni". Jde o trik, kdy přiznáním k relativně neškodné (a rozhodně ne trestné) činnosti vytvoříte dojem upřímné čestnosti a zároveň se (i za cenu potopení dřívějších parťáků) z kauzy vyvléknete.
Problém této metody, když ji používáte v krizové komunikaci, je, že musíte využít i takových ústupových pozic, se kterými se zpočátku nepočítalo.
O. J. Simpson svého času přijal vinu za „drobné“ prohřešky, jako byl třeba únos nebo jiná dobrodružství, ale nikdy nepřipustil vinu za vraždu. Nápad neřešit podstatu problému, ale zaplatit lidi z public relations na to, aby předhodili médiím důkazy o poskvrněnosti soudce, byl tenkrát součástí gambitu. A zafungoval především proto, že média potřebují „potravu“, která je jednoduchá a divácky vděčná. Druhým důvodem, proč to celé vyšlo, byla nedůslednost médií, která se místo podstatě věnovala hledání atraktivních a „nových“ otvíráků, které pomohou prodat.
Bude zajímavé sledovat, jak na metodu gambit, ke které se nyní schyluje, zareagují česká média. I když mám obavu, že všichni již víme, jak to bude.
Daniel Köppl
