Plán Bolívie. První ukázky z knihy Aleše Hušáka o pádu Sazky

Aktuálně.cz Aktuálně.cz
11. 11. 2013 15:31
Deníky Insider a Aktuálně.cz získaly ukázky z knihy inspirované krachem loterijní společnosti Sazka. Autorem je někdejší její šéf Aleš Hušák
Foto: Tomáš Kunc

Objev dne – Aleš Hušák, někdejší vládce v Sazce, dopisuje poslední části knihy inspirované pádem této loterijní společnosti. Deníky Insider a Aktuálně.cz z ní získaly první ukázky. Vyjít má v příštím roce.

Název knihy Hušák prozradit nechtěl, pracovní název souboru, v němž redakce ukázku obdržely, je „Plán Bolívie“. Hušák ale říká, že kniha se bude jmenovat jinak – původní název mu vzala nejmenovaná investiční skupina, která si ho zaregistrovala jako ochrannou známku.

Hušák pojal knihu jako fikci, jména postav (i firem) neodpovídají skutečným. Sám sebe popisuje jako Holáka alias Generála, Sazka se v knize jmenuje NaLo. Deník Insider si dovoluje odhadnout i skutečná jména dalších postav, abyste ukázkám lépe rozuměli: například Marek Krocan je Marek Dospiva (z Penty), Pšenička je Roman Ječmínek, někdejší místopředseda představenstva Sazky a Hušákův přítel, který ale ve finále přešel do druhého tábora.

--------------------------------------

Jsou věci, pro které stojí za to žít. Slova Jana Patočky po jednom z výslechů v tmavých lednových dnech roku 1977, ještě předtím, než ho o dva měsíce později pohltil neméně tmavý hrob břevnovského hřbitova, se stala mene tekel tehdejšího zdejšího režimu. Celou generaci tehdy dvacetiletých v geniální zkratce svojí úderností ovlivnila, ať už se tito o těchto slovech dozvěděli, nebo ne. A protože jaro toho roku poprvé zjevilo opatrné a nesmělé svítání na západě, museli se tito sotva opeřenci rozhodnout, a to velmi vědomě, kam kdo z nich bude chtít v následujících letech patřit… V předjaří roku 1977 se začíná odvíjet příběh, který popisuje tato kniha.

Jsou bitvy, které stojí za to být bojovány. Říká autor knihy. Rozhodnutí o tom, kterou bitvu předem vzdát, ať již proto, že se prostě nevyplatí ji bojovat, nebo proto, že na ni nemáme sílu a prostředky, anebo naopak rozhodnutí jít a bojovat dopředu předem prohranou věc (ať již z důvodů morálních, nebo vlastní ješitnosti), vypráví o lidech více než popis bitvy samé… O bitvách předem vyhraných se totiž nedá říci, že stojí za to být bojovány.

Čtenářovi dopředu čestně sděluji, že kniha nepopisuje pád velké společnosti, jak očekává, ale příběh zhroucení několika přátelství. Jde o fikci, i když může vyvolávat zdání, že popisuje děje a jevy, které plnily v době nedávné titulní stránky novin a první minuty televizních zpravodajství. Některé popisované děje se staly, některé se staly částečně a skončily jinak, některé se nestaly vůbec a jiné se staly někomu jinému… Fikce byla jedinou možností, jak příběh popsat, protože umožňuje sdělit věci, jejichž zveřejnění by žádný příčetný právník nedovolil.

Předurčenost osudu je dána. Ať už se nám to líbí, nebo ne. Proto stále opakujeme stejné chyby, vždy neomylně v kruhu, a to i tehdy, když jsme si vědomi následků, které později přijdou. Každý z nás si vybírá daň ze svých skutků a rozhodnutí, které učinil dříve. V tomto případě se, bohužel, žádné odečitatelné položky uplatnit nedají.

I.

… ještě se mu chvěly ruce, prudce oddechoval a měl pocit, že místo ohryzku mu samo srdce proskočí z těla. Věděl, že jí nemohl říci nic jiného. Ale i když sám sebe dopředu snad tisíckrát utvrzoval, jak jí to řekne, teď věděl, že selhal, a to ho pálilo víc než důsledky jeho sdělení. Z dopředu připravené pózy dospělého rozhodnutí se stal blátivý rosol…

Eva seděla na kraji velké pohovky. Nepřipomínala vůbec tu silnou a rozhodnou, jak na okolí působila a jak chtěla, aby působila, tedy vždy připravená a vždy suverénní. Dramatičnost okamžiku otevřela ženskost a ta přebila její normálně působící chlad. Všechny události posledních dní, kdy se schovávala doma a nechodila na fakultu, kdy měla pocit, že každým okamžikem vtrhne do domu dav, vytáhne je všechny na ulici a snad je i zlynčuje, obava o rodiče a sebe sama a napětí, které se tak nesnesitelně natahovalo až k nepříčetnosti, to vše ji plnilo až po hrdlo směsicí vzteku. A teď nakonec to jeho ukňourané, nechlapské sdělení, že s ní končí, lživě fabulované, kterému by se za normální situace vysmála, to vše se spojilo dohromady a ona cítila, že ji za několik vteřin zlomí pláč, věc, kterou dávno neznala. „Ty svině,“ nadechla se. Na malém kulatém stolku zazvonil telefon. Ten telefon, který pro něj představoval odznak moci a který si představoval každý večer před spaním na svém pracovním stole…

Šéf ochranky domu s neskrývaným neklidem sdělil do telefonu, že rozumí, a otočil se na Evu a její matku, která stála v otevřených dveřích ze zimní zahrady. „Nemám dobrou zprávu a prosím, abyste byly statečné. Váš manžel, paní Proudová, se dnes ráno pokusil na Dolince zastřelit.“

Rychle. Ještě čtyři schody, kousek zahradou a k brance, u které stojí ochranka, je to už jenom kousek. Uvědomoval si, že je to útěk, a chtěl utíkat. „Tady jsou klíče, už je nebudu potřebovat,“ vyhrkl udýchaně Mirek Jánský a podal klíče nic nechápajícímu mladému strážmistrovi.

„Být tebou, končím také, než bude pozdě,“ dodal rychle a co nejrychlejším krokem směřoval k nejbližší zastávce autobusu. Po celou dobu se otáčel, jestli ho někdo nesleduje. Pak se uklidnil. Bylo to poprvé, co z vily člena politbyra strany odcházel pěšky. Do šestsettřináctky přeci není normálně vidět…

V.

„Ty ale musíš vidět, jako jeho kamarád a člověk, který pro něj pracuje, a to ať už k němu máš jakýkoli vztah, že to takhle dál nejde. A ostatně i proto jsem s tebou chtěl o něm mluvit.“ Přemýšlel jsem, jestli mu stříbrnou vidličku Francouzské restaurace Obecního domu mám rovnou vrazit do jeho proslulého černého roláku a rychle s ní otočit, nebo ještě chvíli počkat. Ta myšlenka se mi během jeho vysvětlování líbila stále více.

„Cožpak nevidíš to, co za ním zůstává?“ zeptal jsem se. „Můžeš ho kritizovat za jeho byzantské manýry, ale nemůžeš popřít jeho profesionalitu a výsledky. Zvláště teď, když dostavěl arénu. Ale hlavně jeho politickou sílu a způsob, jakým vládne těm nešťastným sportovcům. Jak to chceš zlomit?“ Snažil jsem se oponovat rozhodně a silnými argumenty. Vypil jsem sklenici jím oblíbené vody Borjomi. Ta mě nakopla ještě více. Přitvrdil jsem.

„A koho chceš za něj nabídnout?“ Otázka zůstala viset nad stolem. „Honzu Plačka? Táhneš ho za sebou už deset let a on se tě stále drží za košili. Nevíš, jak se ho zbavit? Ostatně nebere tě spíš jako svého tátu?“

Přemýšlel jsem, co ještě dodat. Mezitím Ivo Dvořák se svojí schopností být jako sommelier neviděn tiše dolil víno a zmizel.

„Honza je můj přítel,“ zdůraznil dotčeně, „a je to, jak víš, jeden z nejzkušenějších a nejchytřejších lidí naší generace.“

„Kotlíkářství nevidím ani jako projev dospělosti, ani jako průkazku do manažerských klubů,“ odtušil jsem. „To budete společně pořádat potlachy na zahradách NaLo?“ neodpustil jsem si argumentační úšklebek, narážeje na jejich trampské pobyty v Brdech…

Se třetí lahví skvělého francouzského Échezeaux jsem spolu s jistou vláčností nemohl neobdivovat jeho skvělý hlasový projev. Od začátku večeře uběhly více než tři hodiny a já jsem stále více propadal naléhavosti vznášených argumentů a intonaci jeho hlasu. Je fakt, přemýšlel jsem, že byl, a stále je, výjimečným a brilantním politickým mozkem a charismatickou fontánou, ať už s ním souhlasím, či ne, a ať jsem v minulosti stál proti němu, nebo s ním.

„Přidej se k nám, Paule, a uvidíš, že to s ním zase nemyslíme tak zle. Postaráme se o něj, aby skončil dobře.“ Otočil jsem k němu tázavě oči. Alkohol na něj nepůsobí tak, jak na mě, uvědomil jsem si. Jeho výdrž je známá. Ale já jsem také věděl, že s množstvím lahví se mění jeho způsob vyjadřování.

„Přichystáme mu hezký konec. Víš, že když umřel čínský císař, tak jeho manželky a konkubíny čekala oprátka, aby nebyl ve smrti sám? A aby je to tak nebolelo, byla to hedvábná oprátka. A takhle to uděláme i my. Zadrhneme mu hedvábný šátek bohatství kolem krku,“ řekl mazlivě. Naklonil se ke mně a já ucítil Échezeaux v jeho dechu…

„Potřebuji vědět, že půjdete ty i Jerry s námi. Máme plán. Říkám mu pracovně plán Bolívie.“

VII.

Vlajky společnosti před budovou NaLo se vzájemně předháněly v soutěži, která se v prudkém jarním větru dříve utrhne od svého stožáru. Generál i Marek Krocan ohrnuli límce sak, aby se chránili před poslední vlezlou zimou, která soupeřila se sluncem, které se za roztrhanými mraky hlásilo o důraznější přítomnost. Generálovi nebylo jasné, proč s ním chce Krocan mluvit venku, když pokračující recepce ve všech hlavních prostorech NaLo skýtala množství míst, kde mohli uprostřed davu mluvit sami, nikým nerušeni, nikým neposloucháni, a přitom všemi viděni. Pravdou ale je, uvědomil si Generál, že rozhovor s Krocanem by neunikl Pšeničkovi. Asi proto. Na to, co přišlo, ale nebyl připraven vůbec.

„Víš, že jdu vždy přímo k věci. A mlč, dokud nedomluvím. Chci ti dát, Generále, nabídku. Pojď NaLo s námi těm sráčům ukrást.“

XXVIII

„Generále, haló, Generále!“ Zarazil se. Svíravý pocit mu vystřelil tělem. Pocit, který posledních patnáct měsíců dobře znal a který už druhý měsíc pečlivě dilítoval z paměti duševní i fyzické, byl zpět.

„No to je náhoda, to jsem nečekal, že vás tady potkám. No jste to vy, že ano?“ nepřestával dotírat typicky křupanský hlas. Mít dar absolutního hudebního sluchu je v okamžiku nepředstavitelným utrpením. Je zvláštní, že takový tón hlasu se vyskytuje pouze v určitých stovkách kilometrů čtverečních mezi Plzní a Jihlavou. Takový český vynález… ale matkou přírodou.

„No tak jste to vy, že jó? Nó nedělejte…“ Udělal chybu. Po prvním zavolání se otočil a rychle hledal místo, odkud padla otázka, místo toho, aby jí nedbal a pokračoval v cestě. VELKÉ auto, takové to SUV, které jezdí tady všude, a za volantem namachrovaný frajer, na očích tmavé brýle, opálená oplácaná tvář s týdenním strništěm. A samolibý úsměv nad úlovkem velké ryby. V zoufalství se dál nořil do série chyb. Místo nevšímavého pokračování k nejbližšímu rohu, neomylně, jako moucha lákaná večerním světlem přistoupil k okénku. Už nemohl použít cizí jazyk a nechápavě kroutit hlavou. To už by neprošlo. Mlčel a zíral na něj. „No NaLo, že jóó, pan Holák, vás znám!“ Po takové době slyšet svoje jméno místo přezdívky… Proč sakra neumějí alespoň skloňovat?

„Dobrý den,“ pečlivě artikuluje a snaží se působit zdvořile a klidně. Falešná přetvářka. Srdce bije rychle a nervozita z něj stříká.

„Vy jste???“ „ Nóó, mě neznáte, už tady žiju patnáct let. Ale nepotřebujete něco? Nechcete někam svézt?“ Mumlá cosi, že ne, všemi póry dává najevo, že je mu setkání protivné, přesto udržuje zdání zdvořilosti. Chlap naléhá, vidiny historky pro dnešní večer se nechce vzdát. Zákon dopravní logiky je naštěstí neúprosný, a protože nemá kde zastavit a zezadu se na něj tlačí další automobily, odjíždí a mává. Generálovi by náladu už změřil jenom teploměr pro supravodivost.

Tak ho mají. Zase byl neopatrný a nechal se chytit. Bude zítra v Blesku nebo v Aha? Nebo jenom vzkaz od jeho „přátel“, že o něm vědí? Nebo jenom náhoda? Ale jak si ho dokázal všimnout při řízení auta?

V Miami začalo opět pršet. Od nepříjemného setkání uběhlo několik vteřin. Otevřel deštník. Ještě několik kroků a Patnáctá ulice skončila. Zahnul na Ocean Drive a pro jistotu přešel na chodník lemující park u pláže. Hotel minul jakoby nic a dával pozor, jestli neuvidí něco podezřelého. Nikde nikdo. Pro jistotu kolečko přes Třináctou udělal ještě dvakrát… Den byl v trapu. Už se nikde neschová!

 
Mohlo by vás zajímat

Právě se děje

Další zprávy