Zahraničí – Arabský, a vůbec islámský svět reagoval odmítavě a pobouřeně, když britská a americká vojska před devíti lety vtrhla do Iráku a během necelého měsíce svrhla režim Saddáma Husajna. Důvodem nebyly velké sympatie k iráckému diktátorovi, ale fakt, že nějaké země si osobují právo silou zasáhnout v arabské (muslimské) zemi.
Za oněch devět let se ale svět změnil.
Loni Liga arabských států vyzvala Radu bezpečnosti OSN k ochraně civilistů v Libyi, což ve skutečnosti znamenalo, že dává zelenou NATO k úderům proti Muammaru Kaddáfímu. Rok poté se situace opakuje. Liga arabských států ve čtvrtek 26. dubna vyzvala velmi podobným slovníkem Radu bezpečnosti, aby podnikla kroky k ochraně syrských civilistů.
Odvolávají se přitom na sedmý článek Charty OSN. Ten zakotvuje možnost chránit civilisty před útoky mnoha opatřeními. Od diplomatického vyjednávání přes hospodářské sankce až – ano – k ozbrojené intervenci. Diplomacie a sankce zatím k zastavení násilí nevedou, vyzkoušena ještě tedy nebyla třetí možnost.
V čem se arabské poměry tak změnily, že najednou je pro arabské země přijatelný útok západní válečné mašinérie na jednu z nich?
Rok arabských revolucí skoncoval s léta zažitou praxí, že jeden arabský vládce nekritizuje ze solidarity druhého, i kdyby doma dělal cokoliv. Brutální zacházení s vlastním obyvatelstvem, dříve považované na Blízkém východě za normální, už normální není.
Důvody je třeba vidět i ve strategickém uvažování jednotlivých arabských vlád.
Kaddáfí nebyl nikoho spojenec, nikomu na něm moc nezáleželo a nikdo neměl problém s tím ho odepsat. Syrský diktátor Bašár Asad je spojenec Íránu, takže o jeho pád usilují hlavně státy, pro které je Írán nepřítelem nebo soupeřem. Tedy především Saúdská Arábie a další státy v Perském zálivu.
Syrský režim se opírá o šíitskou menšinu, zatímco opozici tvoří hlavně sunnité. Írán je také šíitský, Saúdská Arábie radikálně sunnitská. Sektářské rozdělení tady hraje velkou roli. Svědčí o tom i to, že na rozdíl od Libye není arabská liga v přístupu k Sýrii zcela jednotná. Proti Asadovu svržení jsou Irák a Libanon. V Iráku vládne šíitská většina, v Libanonu má šíitské hnutí Hizballáh na vládu velký vliv.
Možnost zásahu NATO v Sýrii ale zůstává i přes arabskou výzvu vzdálená. Rusko neustává v odporu proti jakékoliv operaci proti svému spojenci Asadovi a nelze očekávat, že by se Barack Obama pustil do války v Sýrii před listopadovými prezidentskými volbami. Mohlo by to oslabit jeho pozici. A pokud vyhraje ve Francii v neděli 6. května volby socialista Francois Hollande, Paříž zřejmě zaujme k silovému řešení ještě méně vstřícný postoj než nyní za Sarkozyho.
Turecko by zřejmě bylo ochotné nějakým způsobem zasáhnout, alespoň vytvořením humanitárního koridoru v pásmu podél svých hranic se Sýrií. Turečtí komentátoři a analytici se ale vzácně shodují v tom, že turecká vláda a armáda něco podniknou jen tehdy, budou-li mít bezvýhradnou podporu USA a klíčových evropských zemí. Zatím ji nemají.
