Za kulisy událostí - Trnkovecká ulice v ostravské čtvrti Radvanice není místo, kde byste toužili bydlet. Řada oprýskaných činžáků se zatlučenými okny a prázdnými otvory po dveřích ostře kontrastuje s nedalekou vilovou čtvrtí. Přesto je právě tahle adresa pro desítky Ostravanů nejvyšší metou.
První z domů na Trnkovecké je opravený, do ulice svítí nová okna. Také naproti se pracuje: v jednom z bytů omítá zeď drobný Rom Václav Vawek. „Do tohohle bytu se nastěhuju,“ říká. Byt jeho osmičlenná rodina zoufale potřebuje. Deset let žili s dětmi v garáži. Když se jim před rokem narodila dvojčata, žena s dětmi skončila v azylové ubytovně, rodina je od té doby rozdělená.
Léta nezaměstnaný pan Vawek má vytoužený byt na dosah. Pracuje teď pro firmu Centrom Impex, založenou stejnojmenným občanským sdružením, za nímž stojí Ivana Nesétová, někdejší dlouholetá sociální pracovnice ostravského magistrátu. Trnkovecká ulice patří k lokalitám, kde Centrom „realizuje projekt třístupňového bydlení se sociálním programem“. Je určen pro lidi na pokraji společnosti, jako je právě pan Vawek. Má umožnit dostat se z ghetta přes podnájemní bydlení pod dohledem sociálních pracovníků ke standardnímu nájmu a spořádanému životu na vlastních nohou. K cíli by se Vawekovi měli dostat zhruba do dvou let.
Domy v Trnkovecké vlastní soukromá firma RPG Byty, Centrom si je pronajímá. Vawekovi budou Centromu za byt platit zprvu pouze symbolickou korunu měsíčně. Smlouvu ale dostanou jen na půl roku. A Centrom ji bude prodlužovat jen nájemníkům, kteří dodržují běžná občanská pravidla. Včetně toho, že budou posílat děti do školy.
Aby rodina pravidla zvládala, k tomu jí pomohou další sociální služby Centromu, který má v ulici pobočku. Provozuje v ní nízkoprahové centrum s programy a kroužky pro děti, mateřské centrum („školka“, kam chodí s předškoláky i matky), kurzy, v nichž se ženy učí hospodaření a muži řemeslným dovednostem, poradenství a zdravotně sociální asistenci. Na podobném principu jsou založeny i další projekty Centromu, s tím nejstarším ve Vítkovicích je už šestiletá zkušenost. Celkem má Centrom k dispozici čtyři desítky bytů. Po dokončení Trnkovecké se dostane na 110 bytových jednotek.
Jaký výsledek úsilí nese? „Program jsme spustili v roce 2005 a zatím se nám podařilo posunout k normální nájemní smlouvě dvacet rodin,“ říká Ivana Nesétová. Centrom celkově pracuje s téměř čtyřmi stovkami Romů, kromě pomoci s bydlením poskytuje i jiné služby.
Za poslední čtyři roky dostal na program Bydlení se sociálním programem od státu a od města Ostravy dohromady přes 10 milionů korun. „Sociální práce možná pohlcuje víc peněz a energie, než by odpovídalo výsledku,“ připouští Nesétová. Je ale vděčná i za jednotlivce, kterým pomůže vymanit se z pasti.
Vesnička po šestnácti letech
Vůbec prvním experimentem v oblasti romského bydlení se v Ostravě stala Vesnička soužití, kterou pro rodiny vyplavené při povodni v roce 1997 vydupal ze země občanský aktivista Kumar Vishwanathan. Třicet domků pro deset romských, deset bílých a deset smíšených rodin se podařilo zkolaudovat čtyři roky po povodni ve čtvrti Liščina. Předcházel tomu boj. Vyplavené Romy zbytek Ostravy tvrdě odmítal. Vybudováním vesničky se Vishwanathan rozhodl dokázat, že se i lidé z ghetta mohou začlenit do běžné společnosti a žít se sousedy bez konfliktů.
Vesnička, kterou později převzala katolická Charita, je dnes příjemnou čtvrtí úhledných domků ve svahu nad Ostravou. Atraktivní bydlení, po němž by řada bílých ráda sáhla. V osadě stále funguje komunitní centrum s devíti zaměstnanci, nabízí program pro děti a poradenství pro dospělé.
„Žije se tu dobře. Máme to tu rádi, lidé se o vesničku starají,“ potvrzuje Romka Renata Gažiová (44), která se sem před dvanácti lety stěhovala s dvěma syny. Od začátku komunitu opustilo osm rodin, romských i bílých. Některé rodiny se rozpadly, část původních nájemníků dohnaly dluhy, jiní odešli do ciziny, dva zemřeli. Zhruba třetina obyvatel žije na sociální podpoře, ostatní pracují nebo jsou v důchodu. Sama paní Gažiová, někdejší jeřábnice z hutí, je od roku 1997 zaměstnaná jako sociální pracovnice v nízkoprahovém centru Vishwanathanova občanského sdružení Vzájemné soužití. Při práci vystudovala střední školu. Synové jsou vyučení automechanici („nemají stálou práci, ale dělají brigády“), snacha má maturitu. Počet dětí z vesničky, které se vyučily nebo odmaturovaly, je vyšší než v ghettech. Žije tu jiná sociální vrstva. Je tento model schůdnou cestou?
Pokud ano, je obtížně napodobitelná: vybudování vesničky přišlo na 60 milionů korun z dobročinných darů, dnes by se taková suma na pomoc třiceti rodinám těžko dala dohromady. Díky komunitnímu centru je vesnička dodnes pod kontrolou, vznikající problémy se mohou řešit v zárodku. A hlavně – zdejší obyvatelé už na počátku prošli sítem. „Nedostal se sem každý, museli jsme třeba prokázat, že nemáme dluhy,“ vzpomíná paní Gažiová. Už tuto podmínku splní jen zlomek obyvatel ghett.
Zato sousední minisídliště tří třípatrových bytovek, jež vlastní společnost RPG Byty, může být inspirativní.
Kytky mezi domy
Také do těchto původně hornických bytů se po roce 1997 stěhovali vyplavení Romové. Domy už koncem 90. let byly hodně zanedbané, lokalita se postupně změnila v ghetto. Část bytů byla prázdná, část obydlená nelegálně. Mezi legálními nájemníky bylo mnoho neplatičů.
V roce 2009 se majitel domů – firma RPG Byty – a občanské sdružení Vzájemné soužití dohodly na experimentu: Domy se zrekonstruují, RPG dodá materiál a odborné vedení, práce provedou nájemníci svépomocí, s komunitou budou pracovat Vishwanathanovi lidé. Výsledek je překvapivý: sídliště je dnes upravené, úhledné a změnili se i jeho obyvatelé: podle studie, kterou tu loni provedla společnost ENVI.A, v osadě původně 90procentní nezaměstnanost klesla na 50 procent. Podařilo se také snížit kriminalitu, klesl počet záškoláků. A vydělala i RPG, protože cena bytů v lokalitě stoupla – paradoxně v době realitní krize – trojnásobně. RPG mohla zvednout nájemné. Řada původních obyvatel pak ale musela odejít, protože vyšší nájem neutáhli. I tak tu ale pořád převládají Romové.
„Liščina už není ghetto, jsou tu kytky mezi domy. Jakmile se někde objeví kytky, je to známka, že kolem žijí lidé ochotní o něco pečovat, vynakládat námahu, cítit odpovědnost,“ říká Vishwanathan.
Podobné projekty RPG realizuje ve spolupráci s neziskovkami i na jiných místech na Ostravsku. Model zachránil před zbouráním už několik vybydlených lokalit.
Nešťastné Přednádraží
Ostrava ale nabízí i jiné příběhy. Třeba ten ze známého Přednádraží – lokality s několika kdysi výstavními cihlovými domy, v nichž do loňského roku žilo až 400 lidí.
Domy, původně patřící Českým drahám, měnily od 90. let několikrát majitele. Nikdo do nich neinvestoval. Osada se postupně změnila ve zdroj věčných problémů. Před dvěma lety v ní vypukla epidemie žloutenky. Ukázalo se, že pod domy je rozbitá kanalizace, splašky tečou do sklepů a lidé žijí v neúnosných hygienických podmínkách. Až do loňského roku se nepodařilo najít vlastníka kanalizace – ten se při častých vlastnických přesunech ze záznamů katastrálního úřadu kamsi vytratil.
Od havárie dal ruce pryč jak poslední majitel domů Oldřich Roztočil, tak městská část, magistrát, předchozí majitelé i Ostravské vodárny a kanalizace. Podmáčené a vybydlené domy nechal nakonec přes zoufalé protesty obyvatel vystěhovat stavební úřad. Lidé skončili vesměs na ubytovnách či v romských slumech, mnozí putovali do jiných čtvrtí, protože radnice městské části Moravská Ostrava a Přívoz, kam Přednádraží patří, jim nedokázala bydlení zajistit.
Příběh Přednádraží je tragédií i pro majitele domů. Roztočilovi nájemníci před nuceným stěhováním zbytky zařízení domů rozkradli, takže dokonali jejich zkázu. Navíc po sobě nechali statisícové dluhy za vodné a stočné. Peníze dnes dluží Roztočil Ostravským vodárnám, na jeho majetek je vydána exekuce. Hrozí mu, že skončí ožebračený stejně jako jeho klienti.
Zuzana Kubátová
Pozn. red.: Spolumajitelem firmy RPG Byty je Zdeněk Bakala, vlastník společnosti Centrum Holdings, vydavatele deníku Insider.
