Zahraničí – Tomio Okamura se ve své obhajobě přímé demokracie možná v budoucnu nebude muset ohánět jen Švýcarskem. Hlasy, že by politice prospělo více referend, se totiž množí hned za českými hranicemi, v Německu.
Německá debata o referendech, se kterou ještě před pár dny nikdo nepočítal, dokonce nabývá takových rozměrů, že zásadně komplikuje – už tak složitá – jednání o příští německé vládě.
Poprask vyvolal návrh dvou, momentálně velmi důležitých, německých politiků – Hanse-Petera Friedricha a Thomase Oppermanna. Oba hrají klíčovou roli při rozhovorech o velké koalici. A oba se jinak de facto v ničem neshodnou – až na to, že by Němci měli víc chodit k referendům.
Friedrich, současný ministr vnitra, je z pravicové Křesťansko-sociální unie (CSU). Oppermann vede frakci levicové Sociálnědemokratické strany Německa (SPD) v Bundestagu. Uprostřed tahanic o to, co bude napsáno v koaliční smlouvě, společně předložili dokument, v němž se mimo jiné praví: „V Základním zákoně (německá ústava – pozn. redakce) zakotvená parlamentní demokracie se za uplynulých více než šest desítek let osvědčila. Mezi obyvatelstvem přesto roste přání, aby bylo silněji zapojeno.“
Konkrétně navrhují, aby měli Němci možnost zvrátit i už schválené zákony. A aby mohli mluvit do evropské politiky.
První návrh – stornovat přijatou legislativu – vznikl evidentně v dílně německé sociální demokracie. Její šéf Sigmar Gabriel už před několika měsíci v rozhovoru pro noviny Das Parlament řekl, že referenda parlamentní demokracii neoslabují, ale posilují. „Protože když poslanci vědí, že v zásadě každý zákon může zastavit všelidové hlasování, budou se mnohem víc snažit odůvodnit naše rozhodnutí nejen v parlamentu, ale i na veřejnosti,“ tvrdil Gabriel doslova.
Kdyby záleželo jen na SPD, na „zneplatnění“ už schváleného zákona by stačilo, aby se do půl roku od jeho přijetí našel milion lidí (což je v 80milionovém Německu nepoměrně menší problém než v Česku), kteří podepíšou petici za všelidové hlasování. A pak aby se proti němu v následném referendu vyslovila většina hlasujících.
Jakýkoliv parlamentem přijatý zákon by tak ale definitivně platil vlastně až s půlročním zpožděním. Celých šest měsíců by se čekalo, zda ho někdo nezpochybní. Navíc, jak upozornil třeba komentátor listu Rheinische Post: „K čemu by pak byly volby, kdyby se zvolená většina už nemohla prosadit?“
Nechat lidi hlasovat o Evropě, tedy druhá část návrhu iniciativy Friedrich-Oppermann, má naopak jasný rukopis CSU. Její předseda Horst Seehofer už dlouho říká, že by německý občan měl mít možnost spolurozhodovat o tom, co se děje v Bruselu a nějak se dotýká německých (tedy jeho) peněz. Zlí jazykové jistě neopomenou podotknout: Tedy de facto o všem.
Bavorská sestra Křesťanskodemokratické unie (CDU) kancléřky Angely Merkelové ostatně referenda (zvláště ta „evropská“) slibovala už před zářijovými volbami. Bodovala s nimi podobně jako s mýtným pro cizince na německých dálnicích.
„Se mnou jako kancléřkou mýtné pro osobní vozy nebude,“ bránila se tehdy v předvolební superdebatě nátlaku bavorské odnože CDU Angela Merkelová. Teď po volbách to ale vypadá, že se Bavoři proti své větší a mocnější sestře přeci jen prosadí.
Jak to dopadne s referendy, zatím nevíme. „Se mnou ne,“ řekla prý Merkelová (už zase) na jednom z uzavřených stranických jednání. Její CDU každopádně referenda na celostátní úrovni odmítá. Neví, k čemu by byla, když se – což říká i duo Oppermann-Friedrich – „parlamentní demokracie v Německu osvědčila“.
Na regionální (zemské) a komunální úrovni už Němci k referendům chodí, a to Merkelové a spol. stačí. Mimochodem: právě v komunálním referendu utrpěla bavorská CSU o víkendu hodně nepříjemnou porážku. Obyvatelé Mnichova a tří hornobavorských obcí v neděli jasně odmítli záměr pořádat v Bavorsku v roce 2022 zimní olympijské hry.
„Ne“ řeklo v referendu 52,1 procenta lidí, „ano“ 47,9 procenta. Mezi velkými zastánci „mnichovského olympijského snu“ byli i Friedrich a Seehofer.
Zuzana Kleknerová
