Nová fakta vyčtená z archivních dokumentů vykreslují téměř minutu po minutě, co se dělo o poslední noci před okupací Československa na ministerstvu obrany a generálním štábu v Praze. Noc z 20. na 21. srpna 1968 ovlivnila vývoj republiky na dlouhá desetiletí.
...
Rekonstrukce - Okupace Československa z 21. srpna 1968 začala vlastně už k ránu 20. srpna.
U budovy generálního štábu v pražských Dejvicích zastavila šestice vozů, z nichž vystoupilo dvacet vyšších sovětských důstojníků, kteří rychle a v tichosti zmizeli uvnitř budovy. Z „ilegality“ Sověti vystoupili až k pozdnímu večeru, aby své československé spojence „osvobodili a ochránili před kontrarevolucí“.
O pobytu a působení sovětských důstojníků v rozsáhlém bludišti i podzemí generálního štábu se podle Daniela Povolného z Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu nedochovaly téměř žádné informace. Sověti však museli mít někoho uvnitř. Ať již kvůli jejich krytí, zajištění přímého spojení s Moskvou... anebo i občerstvení.
Jinak se – alespoň navenek – nedělo po většinu dne na generálním štábu 20. srpna nic. Pouze sovětští poradci z KGB v čele s generálem Kotovem zasedli o pár bloků dál v objektu StB v Sadové ulici k dopolední poradě s československými plukovníky Šalgovičem, podplukovníky Riplem a Dudášem, aby si upřesnili detaily nadcházející operace.
Vzkaz maršála ministrovi: Budeš viset na telegrafním sloupu
Pro náčelníka generálního štábu Karla Rusova skončil pracovní den kolem 19.00. Jeho pobočník Zdeněk Řach za ním zamkl kancelář a oba opustili budovu.
Už ve 21.00 ale Rusovovi volá jeho náčelník operační správy Jan Voštera, a že prý ministr obrany Martin Dzúr rozkázal, aby Rusov svolal na generální štáb vojenskou radu.
Bylo to krátce poté, co se Dzúr v bytě představitele Varšavské smlouvy v Československu generála Jamščikova dozvěděl šokující zprávu: „Budete obsazeni a souhlasí s tím většina Předsednictva ÚV KSČ.“
Souhlas předsednictva přislíbený konzervativci v KSČ se však ukázal jako čirá fikce.
A pak na Dzúra nastoupil sovětský velvyslanec Červoněnko, když mu celou situaci náležitě "osvětlil", dal mu k uchu telefon, na jehož druhém konci byl moskevský vůdce Leonid Brežněv a Dzúrův protějšek Andrej Grečko, kteří na „operaci Dunaj“ – jak se v kódu nazývala intervence do Československa – dohlíželi z Kremlu. Ti mu jen stroze potvrdili, že jednotky států Varšavské smlouvy začnou záhy obsazovat Československo.
Dzúr se poté v presu (a pod dojmem, že předsednictvo ÚV KSČ s invazí souhlasí) na místě rozhodl, že se československá armáda na odpor nepostaví. Později mu Grečko ještě raději pohrozil varováním: „Bůh vás ochraňuj, jestliže vaše armáda zahájí palbu na sovětská vojska!“
Podle dopisovatele moskevských Izvestií se však Grečko chystal zvolit mnohem ostřejší slova: „Pokud padne jediný výstřel, tak budete viset na telegrafním sloupu!“ Do startu obřích dopravních letounů se sovětskými výsadkovými divizemi chyběly v tu chvíli dvě hodiny.
Biľak: Tak mě lynčujte! Proč mě nezabijete?!
Jako první člen vlády se tak generál dozvěděl, že Československo obsadí statisíce vojáků pěti států Varšavské smlouvy: Sovětského svazu, Německé demokratické republiky, Polska, Maďarska a Bulharska. V té době ho však už na každém kroku pro jistotu hlídali sovětští důstojníci.
Dzúr ovšem nebyl sám, kdo o chystané invazi věděl. „Samozřejmě to museli vědět i ti, kteří se na přípravě a organizaci okupace na československé straně podíleli. Tudíž lidé kolem prvního tajemníka ÚV KSS Vasila Biľaka, náměstka ministra vnitra pro StB Viliama Šalgoviče a dalších ´zvatelů´,“ míní Povolný, jenž s přispěním svědků a archivních dokumentů zrekonstruoval „nejdelší noc (okupační) ministra obrany Dzúra. Ta z 20. na 21. srpna 1968 ovlivnila vývoj republiky na dlouhá desetiletí. A Dzúr v této zkoušce odvahy neobstál. Jeho rozkazy protiřečící protiokupačnímu Prohlášení předsednictva ÚV KSČ totiž mohly dokonce vyústit v nebývalé krveprolití. Stačilo málo: pokud by například část armády pod vlivem prohlášení a "rozladění" z invaze přestala Dzúrovy rozkazy poslouchat.
A zdá se, že si to uvědomovali i Sověti, takže Dzúrovu ujištění, že Československá lidová armáda zůstane v kasárnách, tak docela nevěřili. Maršál Grečko proto ve 21.30 vydává rozkaz výsadkovým divizím, aby o tři hodiny uspíšily start k letu do Prahy a Brna. Za dalších 40 minut nařídí veliteli invazní Skupiny armád Jih generálu Provalovovi, aby pronikl do Československa tak rychle, jak jen to bude možné.
Teprve po následující více než hodině se ministr Dzúr mohl spojit s předsedou vlády Oldřichem Černíkem a řekl mu o invazi vojsk Varšavské smlouvy. Okupace přitom už nabírala na obrátkách. Zsinalý Černík to v půl dvanácté oznámil předsednictvu ÚV KSČ, které právě zasedalo. „Nebudu dělat tajemníka ÚV KSČ v okupované zemi!“ zareagoval Zdeněk Mlynář a složil na místě funkci. Za to Vasil Biľak začal zbaběle vykřikovat: „Tak mě lynčujte! Proč mě nezabijete?“
Jeden čehý a druhý hot
Dzúr mezitím seznámil vojenskou radu se svým (sovětským) plánem nebránit republiku, ale s vojsky Varšavské smlouvy spolupracovat. Vojenská rada jeho návrh přijala, a tak ve 24.00 odeslali z generálního štábu rozkaz k armádním útvarům, aby vůči cizím vojskům nepoužily zbraně, nýbrž poskytly Sovětům „maximální všestrannou pomoc“.
Dzúrovy rozkazy však byly v rozporu se stanoviskem vedení KSČ, které naopak označilo takzvanou „internacionální pomoc“ Varšavské smlouvy za agresi odporující mezinárodnímu právu. V armádě vypukl chaos. V místnosti stálého operačního dozorčího na generálním štábu nepřestávaly drnčet telefony – nikdo z československých velitelů divizí a útvarů nevěděl, co vlastně platí a co ne. Mají okupačním jednotkám vycházet vstříc a skládat dokonce zbraně, jak k tomu byli Čechoslováci mnohdy nuceni? Anebo okupanty do kasáren nepouštět a neposkytovat jim pomoc?
Zatímco tedy ministr obrany vyjednával se Sověty, náčelník generálního štábu Karel Rusov zachraňoval, co mohl. Některé velitele musel stavět do latě, aby nepodléhali nátlaku okupačních jednotek k odevzdávání zbraní.
V 04.00 dorazili na generální štáb z Ruzyňského letiště první sovětští výsadkáři. S výjimkou Dzúra (kvůli vyčerpání a nevolnosti ležel na polním lůžku) byli všichni českoslovenští generálové internováni v kancelářích na prvním patře. Někdy v 05.00 přišel za Dzúrem velitel okupačních vojsk generál Pavlovskij a požadoval odzbrojení československé armády a vytvoření společných hlídek. To už ale bylo i na Dzúra moc. Rozezlený Pavlovskij tedy odešel. Nakonec internaci československých důstojníků zrušil a oni se po patře mohli "volně" pohybovat.
„Nejdelší noc ministra obrany Martina Dzúra tak pozvolna přešla v den, který je již léta řazen k těm nejhorším v historii československého státu,“ připomíná Daniel Povolný.
Největší zásluhu na tom, že armáda se nenechala vyprovokovat (a leckdy byl střet doslova na spadnutí) okupačními jednotkami ke konfliktu s nedozírnými tragickými následky, měli podle historika velitelé československých armádních útvarů a svazků. A není proto namístě jim to vyčítat. "Odměnou" jim byl vyhazov z armády či odvolání z funkcí.
Jan Gazdík
Úvodní fotografie: Maršál Andrej Grečko (ministr obrany SSSR, vlevo), Martin Dzúr (ministr obrany ČSSR, uprostřed) a armádní generál Alexej Jepišev, náčelník Hlavní politické správy Sovětské armády na dobovém snímku.
Zdroj: Studie Vojenské řešení Pražského jara, Daniel Pokorný, VHÚ Praha
