Byznys - Bývalý armádní technik Jaroslav Černý by už ani nespočítal, kolik vozidel vybavil novým pancířem. Řadu let pracoval v dnes již zaniklém vojenském opravárenském podniku v Přelouči, kde se podílel na vylepšování ochrany armádních náklaďáků. Po revoluci si založil firmu SVOS, kde společně s bývalými kolegy předělávali dodávky pro převoz peněz a pancéřovali vládní limuzíny. To hlavní však může mít teprve před sebou – Černého SVOS se stala první českou firmou za posledních dvacet let, která dokončila vývoj vlastního obrněnce. S vozidlem Vega nyní Černý objíždí veletrhy a nabízí je jako stroj, který přežije i zásahy protitankovou střelou či výbuch nástražné miny. „Vývoj stál více než sto milionů. Část nám přispělo ministerstvo průmyslu, z většiny jsme si ho ale hradili sami díky penězům, které jsme vydělali na civilních zakázkách,“ vypráví Černý.
SVOS Přelouč, zaměstnávající kolem 150 lidí, je příkladem firmy, jež se udržela ve zbrojním průmyslu navzdory porevolučnímu útlumu i nedávným škrtům ve výdajích na obranu. A zároveň firmy, které by zhoršující se mezinárodní situace mohla nabídnout nové příležitosti. „Kvůli krizím, jako je nyní ta na Ukrajině, si lidé i politici začínají uvědomovat, že bezpečnost není zadarmo a je potřeba do ní investovat,“ říká Černý.
Ačkoli i Česko po roce 1989 zažilo pád gigantů, jakým byla zbrojovka Vsetín, zaměstnávající v době vrcholu 7500 lidí, řadě menších firem jako právě SVOS se podařilo na zbrojní tradice navázat. „Vesměs se prosadili ti, kteří si uměli k vojenské výrobě najít civilní výrobu,“ uvádí prezident Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu Jiří Hynek. A dnes dokonce prosperují bez státních zakázek. „Máme tady novou generaci zbrojařů, kteří nechodí ve špičatých botách a často si vystačí s deset let starým mobilem. Především ale nečekají na to, co jim dá armáda, nýbrž sami investují do vlastních projektů,“ míní bývalý šéf úřadu pro vyzbrojování Pavel Bulant.
Sellier & Bellot: munice bez olova
Na okraji Vlašimi dělníci dokončují v těchto týdnech novou tovární halu. Firma Sellier & Bellot sem co nevidět přesune většinu svých strojů pro výrobu malorážové munice. „Zrovna tento týden jsme tady měli návštěvu z italské finanční policie,“ říká generální ředitel Radek Musil. Důvodem ovšem nebylo podezření z finančních machinací, nýbrž obchod: Sellier & Bellot dodává munici pro policejní sbory i armády napříč celou západní Evropou. A díky tomu dnes patří mezi nejúspěšnější české zbrojní firmy – jen loni nabrala tři stovky nových zaměstnanců a její obrat přesáhl dvě miliardy korun. „V současnosti zaměstnáváme 1400 lidí a tržby nám rostou v průměru téměř o pětinu,“ přibližuje ředitel.
Munička založená již v roce 1825 si po revoluci také užila své – odejít z ní musely tři čtvrtiny z původních čtyř tisíc zaměstnanců. „Dá se říct, že nás zachránila výroba munice pro sportovní střelce nebo myslivce. Ještě před deseti lety představovaly civilní programy dokonce devadesát procent našeho podnikání,“ líčí Musil. Pak ale firma začala sázet na novinky – třeba náboje HS určené speciálně pro policisty. „Jsou konstruované tak, aby se nevychýlily, ani když proletí například čelním sklem auta. Běžně se totiž stává, že při střelbě na jedoucí auto se projektily roztříští a proletí do stran,“ vysvětluje Musil. Munice navíc obsahuje nulové množství olova. „Splňuje tak veškeré ekologické normy, které západní země vyžadují,“ podotýká.
Firma do vývoje investuje i nadále. V příštích letech chce prorazit například s vlastním patentem na infračervené stopovky – světélkující náboje, díky nimž střelec při nočním boji vidí, kam jeho střely dopadají. „Zkušenosti z Iráku a Afghánistánu ukázaly, že běžné stopovky mohou ohrozit i samotného střelce, protože protivníci díky nim vidí, odkud na ně míří,“ popisuje Musil. Sellier & Bellot proto vyvinul střely s infračerveným zářením, jejichž dráhu zahlédnou jen vojáci, kteří mají nasazené brýle pro noční vidění. „Budeme je nabízet především západním armádám, které tento typ brýlí běžně používají,“ dodává Musil.
Bévépéčko pro moderní bojiště
Ještě klikatější cestou než vlašimská munička si prošly firmy, které se zaměřovaly na obrněnou techniku. Za normalizace bylo Československo velmocí vyrábějící tisíce obrněných transportérů, tanků či bojových vozidel pěchoty. Po revoluci ovšem přišly na řadu projekty, v nichž se především mrhaly veřejné peníze – Česko například zaplatilo více než čtyři miliardy za třicet modernizovaných tanků T-72, zatímco Slovensko neúspěšně investovalo do vylepšených houfnic či lehkého vozidla Aligátor.
Know-how nicméně v obou částech bývalé federace zůstalo, čehož se snaží nyní využít česká skupina Excalibur. Ve spolupráci s několika slovenskými firmami nedávno představila moderní verzi pásového bojového vozidla pěchoty. „Jde o podobný projekt, jaké můžeme vidět v USA nebo Německu, kde se firmy rovněž snaží přizpůsobovat techniku z dob studené války pro moderní bojiště. Tato cesta bývá podstatně levnější než nákup nových strojů,“ říká obchodní ředitel Excaliburu Josef Sauer. Vozidlo pojmenované jako Šakal má oproti původnímu „bévépéčku“ řadu vylepšení – zesílené pancéřování, moderní elektroniku, vyšší výkon motoru nebo novou věžovou stanici. „Naproti tomu jsme odstranili jedno z nejzranitelnějších míst, jímž byly palivové nádrže umístněné u zadních dveří,“ přibližuje Sauer.
Excalibur chce nyní s tímto projektem oslovovat armády v dalších zemích – vozidla československé, respektive sovětské konstrukce totiž nadále jezdí v řadě postkomunistických zemí, Indii či některých arabských státech. „Dříve nebo později se tyto země ocitnou před otázkou, jak s těmito vozidly naložit. My jim můžeme nabídnout hotové řešení,“ tvrdí Sauer.
Projekt je podle něj také ukázkou, jak by mohl nyní roztříštěný zbrojní průmysl spojovat síly – například novou věžovou stanici pro vozidlo Šakal dodávají slovenské firmy, které pak mají zajistit i značnou část samotné výroby. „Snažili jsme se integrovat to nejlepší, co zde zůstalo,“ dodává Sauer.
To je ostatně příběh i v úvodu zmiňovaného vozidla Vega. Společnost SVOS Přelouč se pro něj rozhodla využít osvědčený podvozek Tatry s nezávislým zavěšením kol. „Díky tomu máme vozidlo, které se vyznačuje nejen vysokou balistickou ochranou, ale i dobrou průchodností terénem,“ uvádí majitel firmy Jaroslav Černý.
Jenomže: pro úspěch obou vozidel bude klíčové, zda po nich sáhne česká, potažmo slovenská armáda. „Všude na světě se vás jako první zeptají na referenci od domácích ozbrojených složek,“ říká Černý. V případě pásového vozidla Šakal se první kontrakt již rýsuje – slovenské ministerstvo obrany prohlásilo, že počítá s jeho zavedením do výzbroje a jeden stroj již podrobuje testům. U obrněnce Vega je situace složitější. Jeho výrobce jej dnes nabízí české armádě v chystaném tendru na třicet velitelských a spojovacích vozidel. Zdejší ministerstvo obrany ovšem zvažuje i další možnosti, včetně dokoupení dalších rakouských obrněnců Pandur. „Rozhodnutí má padnout koncem letošního nebo začátkem příštího roku,“ říká mluvčí resortu Jan Pejšek.
Pohrobci Tesly chtějí spolupracovat
Poněkud odlišný příběh nabízí další oblast, v níž Československo dříve vévodilo: radarová technika. Někdejší pardubická Tesla dodávala své radary pro vojáky a civilní letiště doma i v cizině. Po revoluci tato schopnost Česku zůstala, pouze se rozpadla mezi několik firem, které si nezřídka vzájemně konkurují. „Byla škoda, že stát dopustil ten nekontrolovaný rozpad Tesly. Zdejší středné velké firmy jsou dodnes v nevýhodě oproti zahraničním gigantům, kteří si mohou dovolit mnohem větší investice do vývoje i marketingu,“ soudí šéf Asociace obranného průmyslu Jiří Hynek.
Jen v Pardubicích dnes radary vyvíjejí firmy Eldis, Retia a T-CZ, které navíc doplňuje společnost ERA, zaměřená na takzvané pasivní sledovací systémy. „Konkurujeme si zejména na trhu práce. Kvalitních konstruktérů nebo projektových řešitelů rozhodně není nazbyt,“ připouští šéf Retie Petr Novák. Přesto i tyto firmy po letech, kdy spolu mnohdy „nemluvily“, k sobě hledají cestu. Vede je k tomu například připravovaný kontrakt české armády na radary pro protivzdušnou obranu – Retia ve spolupráci s Eldisem chtějí nabídnout vlastní výrobek. „Zatímco dříve jsme spíše fungovali vedle sebe, nyní se snažíme co nejvíce spolupracovat,“ dodává Novák.
Vladimír Šnídl
