Zahraničí – U fotografií vyvražděných žen a dětí během jakéhokoliv konfliktu se člověk neubrání otázce, co to je za lidi, kteří tohle mohli udělat, a proč něco tak strašného udělali. Jako teď v Sýrii.
Před dvěma týdny skupina ozbrojenců zmasakrovala střelnými zbraněmi a noži více jak sto civilistů v Húlá, ve středu přišla zpráva o stejných zvěrstvech v malé vesnici Kubajr. Těla obětí tam útočníci zapálili.
Sedmdesát let po zničení Lidic se jim osud Kubajru podobá, moc lidí tam nezůstalo.
Vše ukazuje na to, že vraždy jsou dílem fanatických milic Šabíha. Oddílů, složených z dobrovolníků, kteří buď z přesvědčení, nebo za žold odvádějí pro prezidenta Bašára Asada tu nejšpinavější a nejkrvavější práci.
Svědci uvádějí, že události v Húlá a Kubajru měly podobný scénář. Armádní dělostřelectvo místa dlouho bombardovalo, pak palba přestala a dorazili ozbrojenci Šabíhy. Cílem těchto činů je pomstít se obyvatelům území, kde je silná podpora pro opozici, a zastrašit každého, kdo se chce veřejně postavit proti Asadovi.
Aby všichni viděli, co se jim a jejich rodinám může stát, když se přidají k opozici.
Název Šabíha znamená v překladu duchové. Milici tvoří hlavně alávité. Příslušníci v Evropě málo známé náboženské komunity, která se hlásí k šíitské odnoži islámu, ale v jejím náboženství jsou přítomny i křesťanské, a dokonce i pohanské prvky. Od ostatních muslimů se liší například tím, že odmítá přísné varianty islámského práva šaríja a alávitské ženy si nezahalují vlasy.
Duchové vznikli zhruba v osmdesátých letech v oblasti kolem pobřeží Středozemního moře. Pašovali zbraně, drogy a různé další zboží, a když režim potřeboval, tvrdě zasahovali proti jeho oponentům. K oddílům patří nejen fanatičtí stoupenci režimu, ale také muži s kriminální minulostí nebo lidé, kteří nemohou sehnat jinou práci a takto mají možnost domoci se peněz.
Někteří členové milic mají na těle vytetovány symboly režimu, například tváře Bašára Asada. Kdo Šabíhu přímo řídí, není jasné. Podle některých zdrojů podléhá její vedení zpravodajské službě syrského letectva, jedné z nejvlivnějších složek režimu.
Alávitů je v Sýrii zhruba dvanáct procent, ale ovládají armádu, zpravodajské služby, byznys a vůbec vše, co je podstatné pro udržení moci. Přitom kdysi – ještě v dobách Osmanské říše – byla tato komunita diskriminována a vyloučena na okraj společnosti.
Alávité byli velmi chudí, většina jich žila na odlehlých místech v horách a hlavní sunnitský proud islámu je považoval za vyvrhele. Neměli šanci na postup v armádě nebo státní správě, alávitské ženy a dívky sloužily v domácnostech sunnitských muslimů víceméně jako otrokyně.
Změna nastala až poté, co se v Sýrii dostala k moci v roce 1963 strana Baas, vyznávající socialismus a arabský nacionalismus. Alávité se začali prosazovat do důležitých funkcí hlavně v armádě a když se stal prezidentem v roce 1970 jeden z nich, Háfiz Asad (otec současného prezidenta), postupně klíčové posty ovládli.
Teď mají obavy, že když „jejich“ režim padne, sunnitská většina se bude mstít. Brutální postup jak armády, tak milic a téměř bezvýhradná podpora Asada mezi alávity je tak motivována strachem z toho, že mohou v budoucnosti čelit třeba právě takovým masakrům, jakým jsou nyní vystaveni sunnité v Húle a Kubajru.
