Rozhovor – Existují dva příběhy o Ivu Rittigovi – ten, který podává on sám spokojenými příspěvky na Twitteru. A pak ten druhý uložený v trestním spise o tunelování dopravního podniku, říká vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová.

Sledujete Iva Rittiga na Twitteru? Vypadá dost uvolněně…

Ani nemusím. Oni mi to nakonec řeknou kolegové. Nebo novináři.

Celkově působí, jako byste na něj nic moc neměli. Natož tunelování dopravního podniku.

Je pravda, že u některých kauz sleduji trend dvou příběhů: jeden příběh v mediálním světě. Ten předkládá jedna strana a ta druhá, tedy my, na něj může reagovat v rámci pravidel. A pak je tvrdý příběh ve spisu. Ty dva světy se nemusejí vždycky překrývat. Před soudem může dojít i k překvapení, protože veřejnost se domnívá, že ten příběh probíhá tak, jak jej servírují média. V nich má obhajoba možnost hájit se všemi prostředky. Tedy říkat si, co uzná za vhodné. I nepravdu.

A jaké tedy máte důkazy, že 17 haléřů z každé jízdenky končilo u Rittiga?

Pokud státní zástupce přistoupí k návrhu na vazbu, pak musí přezkoumat, zda se skutek stal a zda je trestným činem. Kdybychom si to nemysleli, ty kroky bychom nepodnikali.

Hrozí opravdu, že Rittig uteče? Zvenku to může vypadat tak, že se mu za každou cenu snažíte vzít pas nebo ho dostat do vazby.

Pokusím se to co nejjednodušeji vysvětlit. Když jsme podezřelého zatkli, shledali jsme dva důvody vazby – útěkový a koluzní, neboli obavu z ovlivňování svědků. Svědky jsme vzápětí vyslechli a místo útěkové vazby jsme soud požádali o zákaz vycestovat a odebrání pasu. Soud nám vyhověl, jenže odvolací instance pak toto rozhodnutí zrušila. Proto jsme až ve druhé fázi zažádali o vazbu, protože se domníváme, že se vše vrátilo na začátek a znovu nastala obava z útěku. Soud ale tentokrát řekl, že důvod vazby nevidí. A my to musíme respektovat.

Pořád si myslíte, že Rittig uteče?

K tomu se nebudu vyjadřovat.

Obviníte ho v dalších kauzách? Třeba za údajné tunely v Nemocnici na Homolce?

Dál prověřujeme. Detaily ale nemohu říkat.

Policie ukončila vyšetřování Marka Dalíka kvůli nákupu transportérů Pandur. Půjde před soud?

Obviněný a jeho právní zástupce se seznámili se spisem a nyní státní zástupce rozhodne, zda podá k soudu obžalobu. Předpokládám, že by jasno mělo být do dvou měsíců.

Dalík je stíhaný pro podvod, ne pro korupci. Sice prý zbrojařům sliboval zakázku za 480milionovou provizi, ale jako člověk bez oficiální funkce nic nemohl ovlivnit. Jaký to dává smysl? Proč by to dělal? Jen aby z nich vytáhl peníze?

To vám musí vysvětlit on.

Ono se právě nabízí vysvětlení: policie neměla důkazy o korupci, tak ho stíhá alespoň jako podvodníka.

Policie a my vedeme řízení pro trestný čin, o kterém si myslíme, že se stal a spáchala ho konkrétní osoba. A je důvod to řízení vést.

Už věříte protikorupční policii víc než před rokem? Říkala jste například, že vedla spisy tajně, bez vědomí státních zástupců.

Nejde říci, že vztahy byly nebo jsou špatné. Je řada protikorupčních detektivů, kteří výborně ovládají svoji práci. Třeba právě kauza pandury – to je ukázka výborné práce policisty, je samostatný, ví, kam vede řízení, jeho práce je efektivní a kooperuje se státním zástupcem, je mezi nimi důvěra. Takhle kdyby to bylo ve všech spisech, tak je to ideál. Ten ale není vždycky a mým úkolem je chtít ho v maximální možné míře. Navíc nejde jen o osobní schopnosti policisty, ale i o to, kolik kauz je fakticky v reálu schopen udělat. Nemůže dělat na pěti či deseti věcech. Maximum jsou dvě kauzy.

Ministryně spravedlnosti Helena Válková tvrdí, že Opencard nedopadla na ty správné lidi. Psala kvůli tomu i nejvyššímu státnímu zástupci. Obrátil se někdo z politiků i na vás?

Neobrátil. Ale to neznamená, že nekonáme z vlastní iniciativy. Ta kauza běží dál, probíhá prověřování různými směry, o kterých nemůžeme hovořit.

No a co si myslíte vy? Nemělo jít vyšetřování výš než k úředníkům?

Je na to potřeba nahlížet z více stran. Zaprvé, tato část Opencard, která byla u soudu, je odsouzena, i když zatím ne pravomocně. Podíleli se na trestné činnosti. Zadruhé, státní zástupce může žalovat věc, jen pokud má dostatek důkazů. Může se stát, že ne vždy budou postiženi úplně všichni. Platí, že když se značným odstupem otvíráte dlouho fungující systémy, jakými byly i regionální operační programy, vždycky je to strukturované. Jde to od spodních pater nahoru. Velmi často rozkrýváte trestné jednání zespoda. A bohužel málokdy zasáhnete horní patra.

Jenže si to vezměte: bývalý úředník z odboru IT Jiří Chytil spolupracoval s policií, jeden detektiv mu prý slíbil, že může být v klidu, a pak stejně dostal podmínku a pokutu…

Policie nemůže slibovat, co nemůže splnit. Jestliže se kontaktuje na určité osoby, na začátku nemusí být zřejmé, jaké mohou mít procesní postavení, jestli budou podezřelí, nebo jen svědci. Každý má tendenci zlehčovat vlastní jednání. A než se v tom policista zorientuje, nemůže nikomu slíbit procesní pozici. Když se s příběhem seznámí, musí vše zkonzultovat se státním zástupcem a ten rozhoduje, zda ten člověk bude třeba utajený svědek nebo spolupracující obviněný. Je navíc limitovaný procesními pravidly. Navíc tu máme zásadu legality: Kdo se podílel na spáchání trestného činu, nemůže být ve věci pouze svědkem. To vylučuje trestní řád.

Takže policie měla úředníkovi na rovinu říct: Jedete v tom také, ale když budete spolupracovat, máte šanci na nižší trest?

Ano, pokud slíbila nesplnitelné, nepostupovala správně. Pak to vede k nedůvěře v celý systém. Policie i státní zástupci musejí s lidmi, kteří chtějí oznamovat trestnou činnost a svědčit, jednat na rovinu.

Říkáme si, proč by vůbec lidé z těch spodních pater měli oznamovat korupci, když do toho pak můžou spadnout také.

Pokud někdo ví, že se byť jen částečně podílel na trestné činnosti, pak má dvě možnosti. Čekat, že se jeho čin neodhalí, nebo se přizná a může získat status spolupracujícího obviněného, anebo bude obviněný, a pak může dostat nižší trest, když projeví lítost nebo se dozná a tak dále. Ono se říká klíčový svědek, ale kdo spáchá trestný čin a prokáže se mu, nemá jinou možnost než být obviněný nebo spolupracující obviněný. Velmi úspěšně to funguje v Německu, kde velké procento obviněných spolupracuje. Setkala jsem se s tím při historicky první kauze spolupracujícího obviněného v České republice. Šlo o drogový případ a sám obviněný si o ten status řekl, protože už ho znal z Německa, kde byl trestán. Přesvědčil se, že dohoda platila.

Vojtěch Blažek, Petr Koděra