Za kulisy událostí - Severokorejský jaderný výbuch svět znovu děsí a připomíná, že hranice mezi oběma Korejemi zůstává nejvíce militarizovaným pásmem na světě. Nikde jinde proti sobě nestojí tolik vojenské techniky a ničivé síly jako tady.
To sice zní hrozivě, ale když k čáře dělící dvě Koreje a dva světy přijedete, spíše budete mít pocit, že jste se ocitli v zábavním parku, byť s poněkud morbidním zaměřením.
Jako reportér deníku Aktuálně.cz jsem jel do Koreje a na hranici severu s jihem v roce 2006 krátce poté, co severokorejský režim provedl svůj vůbec první nukleární test (ten dnešní byl už v pořadí třetím).
Ačkoliv to vypadalo, že válka je na spadnutí, cestovní kanceláře nepřerušily zájezdy k Pchanmundžomu, který se nachází na linii příměří, rozdělující Korejský poloostrov na komunismus a kapitalismus od roku 1953.
Autobusem zájemce odvezou přes několik závor a ostnatých drátů nejprve na vyhlídkovou plošinu, kde máte část Severní Koreje jako na dlani. Nic tam není, jen pustina a obrovská vlajka KLDR, prý největší vlajka z jednoho kusu látky na světě.
Je to, jako když přijdete do zoo k výběhu s nějakými zvířaty a vidíte jen prázdnou ohradu. Zvířata se neukážou, zůstanou někde schovaná.
Na základě dohody se nesmí fotit, což jihokorejští pohraničníci (neozbrojení) bedlivě hlídají. Kdo vytáhne fotoaparát a působí dojmem, že zmáčkl spoušť, musí záběry okamžitě vymazat. (Jen si říkám, že v éře chytrých mobilů to budou mít strážci s kontrolou těžší. I když… na takovou dálku zatím žádný mobil nic kloudného nevyfotí.)
Pak se sedne znovu do autobusu a začíná dokonalá show. Otevře se brána kina, posadíte se do vypolstrovaných křesel a pustí vám film o zdejší historii a o konfliktu. Začíná pochodem severokorejských vojáků a pohledy na salutujícího Kim Čong-ila, vše je podkresleno heavy metalovou hudbou.
Pak turisty vypustí do tunelů, které kdysi budovali Severokorejci s cílem nepřítele překvapit. Místem, kde se můžete dostat vůbec nejblíže Severní Koreji, aniž byste měli její vízum, je úzká, vlhká blátivá chodba, kde se musí lézt skoro po čtyřech.
Stánky s občerstvením a suvenýry nechybějí, ale čistě propagandistické severokorejské zboží v nich není. Plakáty či odznáčky oslavující režim na severu jsou na většinu Jihokorejců přece jenom až příliš „cool“.
Jihokorejce přitom ani v tehdejších pohnutých dnech jaderná bomba nijak neznepokojovala. Jak jsem zjistil během četných hovorů s nimi – například i s profesorem češtiny na univerzitě –, ze Severní Koreje vůbec strach nemají a pravděpodobnost, že by na ně mohla zaútočit, vidí v desetinách procenta.
Ani experti, kteří se zabývají jadernou energií a pokusy, hrozbu jako moc reálnou nevidí.
„Myslím si, že vojenská kapacita Severní Koreje, co se týká jaderného arzenálu, je omezená… Oni - vzhledem k technickým a ekonomickým limitům - nikdy nebudou dělat zbraně sériově jako třeba Rusko či Spojené státy,“ uvedl pro Insider Vladimír Vágner z Ústavu jaderné fyziky v Řeži u Prahy.
Na druhé straně by bylo špatné chápat KLDR jako nějaký zdroj lehce zvrhlé zábavy, jakou absurdní propaganda Pchjongjangu poskytuje mnoha lidem ve světě. Jihokorejcům je svých krajanů na severu spíše líto, že musí žít v takových podmínkách, v jakých žijí.
Radikální antikomunismus a rétoriku volající po použití síly vůči severu prosazují vlastně jen lidé, které nějakým způsobem severní režim poznamenal. Buď přišli o příbuzné při přestřelkách, uprchli přímo z KLDR přes hranice, anebo trpěli během války na začátku padesátých let.
Některé věci vypadají hrozivěji a hůř z dálky než z blízka. To je i případ Severní Koreje a jejích zbraní. Jihokorejci je mají hned za zády, ale naučili se vedle nich žít.
Text a foto: Martin Novák
Na snímku území nikoho: Ozdobený konec mostu, který nepokračuje na sever.
