Daniel Köppl: Proč se firmy zlobí, když si jich všimnou hackeři

Aktuálně.cz Aktuálně.cz
6. 3. 2013 15:53
Jak banky, tak média vydávají každým rokem miliony peněz za to, aby si jich vůbec někdo všiml. V momentě, kdy si jich konečně někdo všimne (byť to jsou hackeři), tak jsou v panice a rázem oznamují škody v řádech milionů korun. Jak směšné.
Foto: Tomáš Kunc

Média - Jak banky, tak média vydávají každým rokem miliony peněz za to, aby si jich vůbec někdo všiml. V momentě, kdy si jich konečně někdo všimne (byť to jsou hackeři), tak jsou v panice a rázem oznamují škody v řádech milionů korun. Jak směšné.

Jiná země, stejný scénář. Tak to vypadá, když si porovnáte příběh nedávných útoků na daleko zvučnější mediální značky (Reuters, New York Times nebo Wall Street Journal) s příběhem tohoto týdne v Čechách. Podobně jako v Čechách i v jiných zemích hackeři napadli média (a stejným fíglem je vyřadili z provozu) a vsadím se, že podobně jako v USA či v Německu ani zde nebude nakonec padouch dopaden. V případě amerických médií skončilo totiž vyšetřování zjištěním, že útok byl vedený z Číny. Většinu uživatelů toto mírně propagandistické zjištění uklidnilo a vše zase zaplulo do svých kolejí (kdo jiný by dnes mohl být viník, když už tu není SSSR?).

Zajímavé je, že ani česká média ani banky a ani další instituce nebyly na tento skvělý fígl (útočníci se ve skutečnosti nedopustili žádného nelegálního chování) připraveny. Proč nebyly, je jasné – kdo by si pomyslel, že nějaký hacker projeví zájem o zemi, která je na mapě světa tak malá?

Útok hackerů na česká média, banky a další instituce není ve skutečnosti ničím jiným než pouhou snahou se zviditelnit. Zda před celou českou populací (to se jistě hodí těm, kteří mají rádi konspirační teorie), nebo jen před její určitou částí (to by se hodilo zase firmám, které vyrábějí software a hardware), nebo před kamarády (což se zase hodí k tomu, jak být ještě větším frajerem), je de facto jedno. Kterou z výše uvedených teorií vyberete, je také na vás.

Každopádně útočníkům je nutné přiznat pořádný kus smyslu pro humor, když si jako první vybrali banky a média. Ti první totiž tak rádi mudrují o tom, jak si lépe zabezpečit své systémy, a ti druzí se zase dušují, že si nějací hackeři na ně nepřijdou. A tak se nabízí regulérní otázka, zda škoda, o které všechny instituce hovoří, je opravdu finanční, nebo spíše v tom, co se nazývá reputace.

O peníze podle všeho nejde. Příjmy většiny médií z online reklamy jsou spíše „symbolické“. Je sice pravda, že oficiálně českou online reklamou proteče téměř 5,5 miliardy korun (údaj Admosphere), ale ve skutečnosti je to podstatně méně. Zatím jsou dva důvody. Zaprvé slevy v online reklamě jsou tak vysoké, že z oficiálních ceníků toho médiím moc nezbude (v loňském roce v průměru cca 65 pct). A zadruhé, jak naznačuje i nové rozhodnutí společnosti Unilever (rozhodla se přesunout peníze od online do podpory prodeje v obchodech), efektivita většiny reklamy na internetu je tak nízká, že je prostě lepší ji raději ani nesledovat.

Takže i když možná k jistým přímým finančním škodám asi došlo, rozhodně nejsou nikterak dramatické. Pokud jde o další postižené instituce, tak jejich příjmy z online reklamy jsou ještě více symbolické, takže ani tam o nějaké finanční ztrátě způsobené výpadkem nelze skoro ani hovořit.

To vše nás tedy vede k poslednímu bodu – ztrátě dobrého jména/image. Jenomže ani tady není vlastně co řešit. Při dnešní rychlosti zpráv se totiž i tato historka stane za chvilku jen drobnou vzpomínkou, která se bude dávat k dobrému na různých IT konferencích, stejně jako se to stalo s útoky na New York Times nebo Wall Street Journal. I přes to všechno bych však tuto kauzu na tak lehkou váhu nebral.

Jakkoliv lidé mají přirozenou snahu většinu událostí ze své hlavy mazat (říká se tomu selektivní paměť), naše paměť funguje ve vzorcích – tzn. novými událostmi si potvrzujeme naše předchozí rozhodnutí (v marketingu se to nejlépe ukazuje na způsobu, jakým si kupujeme nová auta). V současné době investuje online prostředí miliardy dolarů do větší důvěryhodnosti internetu. Právě serióznost a důvěryhodnost je totiž jeden z největších limitů internetu a největší bariérou, která brání většímu „poguglení“ lidí. Je-li tedy poslední útok hackerů v Čechách něčím nebezpečný, tak právě tím, že je svým způsobem v protikladu vůči této snaze.

Otázka zní, proč se firmy nad tímto útokem hackerů tak durdí. Nedošlo totiž k ničemu, co by muselo běžné uživatele znejistit, protože nedošlo z uvedených serverů k žádnému úniku dat. Takže je jasné, že tato akce byla spíše demonstrativní než účelová. Ve skutečnosti byl totiž tento útok hodně podobný situaci, kdy v autě píchnete pneumatiku. Je to nepříjemná situace, ale dá se přežít. Rozhodně to není důvod pro vyhození auta. I proto se již od začátku této kauzy sám sebe ptám, kdy některý z postižených zpravodajských serverů obrátí tento příběh ve svůj prospěch. A upřímně také trochu čekám na to, která ze softwarových firem tuto kauzu využije jako první.

 
Mohlo by vás zajímat

Právě se děje

Další zprávy