Za kulisy událostí – Jeden z nejrozsáhlejších porevolučních přesunů majetku protínající legislativu mnoha režimů, státních zřízení a staletí se změnil ve vítané politikum. Zákon o církevních restitucích patří k ožehavým tématům české politické scény – a je těžké odlišit lež od argumentu či prosté nevědomosti.
Ve skutečnosti jsou církevní restituce pokusem o vyřešení dvou potíží. Tou první je reálná křivda, která se církvím stala po druhé světové válce, kdy jim byl odebrán majetek, slíbena náhrada a ta zpravidla nebyla vyplacena. S tímto aktem se také komunistické Československo zavázalo financovat provoz církve. Což je ten druhý bod, který je dnes potřeba vyřešit: oddělit církev od státu, neboť sekulární stát, církev nezávislá na státu, je závazek vůči Evropské unii. Současný zákon o církevních restitucích se tedy snaží vyrovnat s obojím: odčinit křivdy a zároveň zajistit odluku církve od státu.
Proti této hypotéze lze najít řadu protiargumentů, neboť problematika je obsáhlá a velmi různorodá. Co platí v případě jednoho majetku církve, bylo v jiném kraji jinak. Je příznačné, že z restitučního zákona byla vyňata katedrála svatého Víta na Pražském hradě, přičemž o určení jejího majitele se dvě desetiletí neúspěšně pokouší české soudy. Podobná situace je ovšem i v dalších případech, kdy není zřejmé, kdy a z jaké právní situace majetek církví přešel na stát, či dokonce zda se tak vůbec stalo a analogie či obecné rozporování církevního nároku není východiskem z ošemetné situace.
Vládní zákon v tomto případě šalamounsky stanovil, že církev se má sama přihlásit a doložit, který majetek a proč si nárokuje. Nejde tedy o výčtové navrácení, ale vrácení nárokové, přičemž byla stanovena lhůta jednoho roku na doručení podkladů. To s ohledem na obrovské množství a právní složitost dokladování není mnoho času.
Miliardy ve hře
Často zmiňovaným problémem vážícím se k restitucím je zablokování majetku, který si církve nárokují. Obce nemohou dokončit své územní plány, stavbaři stavět, hospodáři nevědí, jak dlouho budou na propachtovaném hospodařit. Tak se situace táhne od roku 1990, kdy stát na církve výčtovým zákonem převedl cca 200 budov (zejména řeholních domů a klášterů) a počítal i s dalšími restitucemi. Odkazy na restituce zůstaly třeba v zákoně o půdě, podle něhož jsou majetky nárokovatelné církví nepřevoditelné. Provizorium se táhlo více jak dvacet let.
Dnešní vracení se týká výhradně majetku v držení státu, nebudou vraceny majetky v soukromém držení. Jedním z předpokladů také je, že církve budou svědomitější hospodáři než stát a třeba České lesy.
Podle dosavadních odhadů má objem restituovaného majetku představovat zhruba 75 miliard Kč, část z tohoto majetku je ovšem v držení krajů a obcí a tento majetek bude refundován peněžně s rozložením výplaty na dobu třiceti let (zhruba o 44 % majetku). Zbylá část majetku bude vrácena naturálně. Kolik přesně to bude, se uvidí podle toho, na kolik majetku církve (zejména římskokatolická) obhájí nároky.
Další část peněz pro církve poplyne ze státního rozpočtu na úhradu platů duchovních a administrativu, z menší části také na provoz církevního majetku. Zákon předpokládá výplatu stejné částky jako doposud, cca 1,5 mld. Kč ročně po další tři roky, od čtvrtého roku se částka bude snižovat o 5 % ročně. V roce 2030 tedy dojde k úplné majetkové odluce církve od státu, kdy církev od státu nebude získávat na svůj provoz žádné peníze, až do roku 2043 (tedy třicet let ode dneška) ale bude dostávat splátku za nevrácený majetek.
Odtud tedy ony gigantické odhady částek, kterými straší billboardy odpůrců církevních restitucí: jde o součet výdajů za dalších třicet let. Ve skutečnosti se výdaje státu zvýší v prvních letech o 2 miliardy Kč a budou klesat, přičemž po roce 2043 již nebude provoz církve ani splácení nároků rozpočet zatěžovat vůbec. Pokud tuto astronomickou cifru zasadíme do reality státního rozpočtu, představuje částka 3,5 miliardy přesně jedno procento ročních výdajů na důchody či šestnáct procent z částky, o kterou se zvýšily důchodové výdaje rozpočtu v roce 2011 kvůli lednové valorizaci důchodů, nebo osm procent výdajů ministerstva obrany.
47 miliard pro 1,1 milionu věřících
Nejvíce z majetku získá římskokatolická církev, které se týká až 47 miliard Kč, zhruba 80 % církevních restitucí. Podle sčítání v roce 2011 se k ní hlásí 1,1 milionu věřících, tedy 10,3 % obyvatel, což představuje významný pokles oproti sčítání v roce 2001, kdy se ke katolické víře hlásilo přes 26 % obyvatel.
Nabyvatelem církevního majetku budou místní farnosti a diecéze, správa a nakládání s majetkem tedy bude ponechána v rukou místních komunit. "Žijí v místě, znají své potřeby," říká mons. Tomáš Holub, generální sekretář České biskupské konference, do jehož kompetencí restituovaný církevní majetek spadá. Řada farností je již obsazena staršími kněžími a i věřící jsou spíše starší, bude jim tedy k dispozici finanční a právní poradenství, pokud jej budou potřebovat. A kromě toho veškeré transakce nad 50 000 Kč musí být schváleny farností a nad 40 milionů Kč i diecézí, větší majetkové změny tedy projdou až trojí kontrolou. Podle Holuba to zajistí jak pružnou reakci, tak dostatečnou úroveň kontroly nad církevním majetkem a zainteresovanost lokálních společenství.
Konkrétní pravidla, stejně jako plány, co s jednotlivými nemovitostmi podniknout, se teprve rodí a očekává se, že budou přijata v říjnu letošního roku. Situace je totiž velmi různorodá, diecéze v tradičně katolických oblastech na Moravě jsou již dnes v únosné finanční situaci, zatímco ateistické oblasti, jako je plzeňská či českobudějovická diecéze, se dlouhodobě potýkají s fatálním nedostatkem financí na zajištění provozu a oprav církevních staveb.
Římskokatolická církev předpokládá vznik dvou zvláštních fondů, do kterých budou jednotlivé diecéze z výnosů svých majetků přispívat. První fond bude určený na celorepublikové projekty, jako jsou každoroční setkání katolické mládeže, druhý, rezervní fond bude pro krizové a katastrofické situace.
"Dvacet let jsme se dívali a učili, jak s majetkem hospodařit. Předpokládám, že budeme dobrým hospodářem," shrnuje Tomáš Holub a dodává, že nabídek pomoci se správou majetku přichází nyní od nejrůznějších firem velké množství, církev ale hodlá spoléhat především na vlastní odborníky.
Podobné to bude i v protestantských církvích. Církev československá husitská má získat náhrady ve výši 3,1 miliardy Kč, Českobratrská církev evangelická pak 2,3 miliardy Kč, i ony počítají s rozhodováním na úrovni místních farností a společenstev s kontrolními mechanismy při velkých částkách. A také s využitím především vnitrocírkevních finančních specialistů.
Žádný majetek, jen peníze
Řada menších církví žádný majetek nenárokuje, dostane pouze peníze na zajištění svého provozu. To je příklad třeba Apoštolské církve, které se týká částka 1,1 miliardy Kč, tedy cca 1,9 % z církevních restitucí. "Finanční částka, kterou obdržíme, má především zabezpečit chod církve na období třiceti let před námi a připravit církev na finanční nezávislost na státním rozpočtu v letech následujících," vysvětluje biskup Apoštolské církve Martin Moldan.
Návrh, jak s těmito prostředky naložit, řeší zvlášť ustanovená komise, která však nemá rozhodovací pravomoc, a na rozhodování se podílí Rada církve, potažmo celocírkevní konference, a očekává se spolupráce s finančními specialisty.
Podobně se připravuje Evangelická církev metodistická s dvaceti farnostmi, jíž se týká částka zhruba 370 milionů Kč. I v jejím případě až na výjimky nejde o nemovitý majetek. Podle tajemníka Rady oblasti Evangelické církve metodistické Martina Kukly se metodisté budou spoléhat především na vlastní finanční specialisty, rámec pro hospodaření byl stanoven Strategickým plánem v dubnu tohoto roku a tento plán se zakládal na potřebách a připomínkách jednotlivých farností.
Také pravoslavná církev žádný movitý majetek zpět neobdrží, týkají se jí pouze finanční příspěvky ve výši 1,2 miliardy Kč a podobně jako ostatní, i pravoslavní počítají především s vlastními finančními odborníky z jednotlivých diecézí, v nichž již existují hospodářské komise připravující jak pravidla a záměry hospodaření, tak podklady pro nároky.
Nejenom vlastní provoz
Výnosy investic a svého budoucího hospodaření chtějí všechny církve svorně použít nejenom k financování svého provozu a svých aktivit, ale také k opravám církevního majetku, mezi nějž (zejména v případě římskokatolické církve) patří řada chráněných památek, jejichž rekonstrukce jsou velmi nákladné. I menší církve provozují širokou škálu sociálně zaměřených aktivit – například i malá metodistická církev provozuje dva azylové domy pro sociálně vyloučené osoby, azylový dům pro matky s dětmi či mateřská centra.
Ačkoliv se na první pohled může zdát, že církve svůj majetek použijí hlavně na svůj vlastní provoz, nelze přehlédnout sociální aspekty. Církve tradičně podporovaly sociálně vyloučené a handicapované, starají se o celou řadu památek a obstarávají činnosti, které jsou z pohledu státního rozpočtu na okraji investiční pozornosti – i když v těchto případech může přispívat. I pro ateistickou zemi, jakou se Česko stává, má smysl část svého rozpočtu do života kultury, která českou společnost definovala mnoho století, investovat.
Patrick Zandl
