Co se dočtete v této analýze Patricka Zandla:
- Lidé v manažerských a kreativních profesích stále častěji docházejí k tomu, že méně práce "stačí". Ať již výkonově, nebo množstvím vydělaných peněz. Zatím je toto "snížení" pracovního úvazku málo zřetelné, schovává se za různé golfy a obídky s partnery.
- Pracovní úvazky se nejsnáze a nejméně viditelně zkracují u žen. Stačí poddimenzovat místa v mateřských školkách.
- V brzké době hrozí pád "programátorů" mezi dělnické profese, tedy v případě programátorů jako rutinních kodérů. To je ostatně to, co se dnes již děje a čemuž nasvědčuje outsourcing jejich práce do Indie.
Vývoz práce – tedy přesun výrobních kapacit mimo hranice státu – se týká zatím stále a především méně kvalifikovaných prací, u kterých lze také dosáhnout úspory z rozsahu a nevadí jejich geografické odtržení. Montovny a fabriky v Číně a dalších převážně asijských zemích vyplácejí čtvrtinové platy a i s dopravou či jinými problémy vyjde stále lépe nechat zde své zboží vyrábět. Made in China už není stigma, firmy už se naučily dopisovat za to Designed in … a tím se problém u zákazníků setřel. Velké bouře proti vývozu práce do Číny nepřišly. Alespoň zatím. Nebyl k nim také důvod, o málo kvalifikované dělnické práce je ve vyspělých státech malý zájem a pro řadu profesí se "dovážejí" ze zahraničí. Eurounijní, a tím i českou preferencí je univerzitní vzdělání, růst kvalifikace pracovních sil v rovině intelektuální, což má ale také své důsledky.
Z druhé strany působí nové kreativní obory zejména v oblasti IT, obchodu a marketingu. Jejich vliv je nakonec pro produktovou cenotvorbu zásadní. Zatímco cena samotného výrobku z čínské montovny je vcelku zanedbatelná, jeho navrhnutí, vymyšlení, ale také jeho distribuční, marketingová a obchodní strategie jsou zásadní. Cena samotné výroby a cena materiálu se pohybuje hluboko pod deset procent, většinu tvoří přidaná hodnota vznikající v Evropě/USA.
Situace tedy vypadá ideálně. Zbavili jsme se výroby, kterou stejně nikdo moc nechtěl dělat a kterou nikdo nechtěl mít v sousedství. Místo toho zvyšujeme uplatnění pracovníků v oblastech s významně vyšší ziskovostí a model vyšší vzdělanosti. Tedy přesně to, v co EU doufala.
Jenže situace se zaměstnaností se začíná měnit i z tohoto druhého konce spektra. Stále více přichází do módy nepracovat tak dlouho. Nebýt v práci klasických osm hodin denně, pět dní v týdnu. Lidé v manažerských a kreativních profesích stále častěji docházejí k tomu, že méně práce "stačí". Ať již výkonově, nebo množstvím vydělaných peněz. Zatím je toto "snížení" pracovního úvazku málo zřetelné, často se schovává za rozpliznutí pracovní doby mimo "píchačkové hranice", za různé golfy a obídky s partnery, velmi často se také proměňuje v touhu si peníze užít, nebýt neustále jen v práci, vymanit se z diktátu výkonnosti a plody výkonu si také užívat. Ale spolu se snižováním délky pracovní doby přichází i strukturální změna pracovního trhu.
Stojí za to se nyní na chvíli zastavit u historie. O středověku a raném novověku máme z našich učebnic historie dojem, že byl vyplněný prací. Ve skutečnosti se až do počátku průmyslové revoluce pracovalo významně méně. Nešlo jen o to, že více jak třetinu roku tvořily nejrůznější svátky, v nichž byla práce zakázána, a dalších padesát dní připadalo na neděli, kdy byla práce rovněž církví nevítána. Středověký člověk, jehož obživou byly polnosti, většinu času čekal. Kromě nárazových období jako setba nebo sklizeň se jeho práce týkala péče o domácnost a hlavně přípravou na sklizeň či setbu. Období mezi setbou a sklizní nešlo příliš urychlit, i když tu samozřejmě drobné polní práce byly. Většinu času tak zabrala příprava nástrojů, výroba domácích nástrojů, které nebylo možné snadno koupit.
Jistě, možná si vzpomenete na selské bouře, povstání kvůli přílišné robotě. Hlavním problémem roboty nebylo ani tak to, kolik času zabrala v průběhu roku, ale to, že zabírala čas v době intenzivních zemědělských prací, což se odráželo na výsledku hospodaření nevolníka. Když sám pozdě sklidil, měl horší úrodu a hrozil mu hlad. Středověký člověk neměl volného času nijak málo a bylo těžké jej vyplnit, když už, tak drobnými pracemi, které nešlo nahradit nákupem v místním hypermarketu. Jestliže středověký člověk potřeboval příbor, vyřezal si jej.
Ostatně, odezvu tohoto způsobu ekonomiky nacházíme dodnes v řadě "tradičních" odvětví. Švýcarská hodinářská velmoc vznikla právě tak, že v horách přes zimu ve volném, nevyužitém čase vyráběli hospodáři díly hodin a ty následně vesnické dílny kompletovaly. Tak vzniklo na konci osmnáctého a počátku devatenáctého století podhoubí švýcarského hodinářského průmyslu, který na kolena málem srazila až quartzová revoluce po roce 1970.
Velmi často se také zmiňuje, že tento rozdíl evropského hospodářství obilného a asijského hospodářství rýžového měl i zásadní vliv na formování mentality. Zatímco evropský zemědělec čekal a jeho další pracovní aktivita výnos mnoho neovlivnila, asijský rolník měl neustále práce dost a na ní záležel jeho výsledek, protože rýžová políčka potřebovala pro dobrý výnos neustále jeho ruce.
Rolnický přístup k práci změnila až průmyslová revoluce. Zatímco zemědělec měl mnoho možností, jak se uživit i bez peněz, dělník bez peněz hladověl. Bylo potřeba pracovat, zpravidla do úmoru. Limitem pracovní doby bývalo světlo a podle něj se také pracovalo. Průmyslová revoluce souvisela s nárůstem počtu obyvatel: tolik lidí by se už zemědělstvím s jeho tehdejší efektivitou neuživilo a synové, které neuživil grunt, ani nevzala válka, hledali jinou obživu. Chcete-li porovnání s dnešní Čínou: zde synové a dcery odcházejí ze zemědělství hlavně proto, že jim dřina na políčku jejich rodičů připadá příliš velká s ohledem na to, co jim přinese, a namáhavá práce v montovnách jim dá nejenom více peněz, ale i prodlouží život. Svým způsobem pokrok, jakkoliv se na něj z Evropy díváme skrze prsty.
Vraťme se zpět do Evropy a do našich časů. Čas je to, o co běží. Na jedné straně je práce stále méně a je vysunutá za naše hranice, na straně druhé vysoká specializace a efektivita práce vedou ve specializovaných oborech k tomu, co již známe: velkou a stále rostoucí část času věnuje specialista sebevzdělávání, jímž vyplňuje čas při čekání na práci a čímž se udržuje v konkurenceschopné pozici v rychle se vyvíjejících oborech. Samotná práce je v mnoha případech minoritní částí pracovního dne. Specializované práce navíc často není tolik – je ale velmi dobře honorována, neboť ve stejné kvalitě ji nikdo mimo obor specialistů nevykoná. Spolu s přístupem "peníze stačí" či snahou věnovat se rodině to vede ke stavu, kdy se samotná doba neustále a více či méně viditelně u řady pracovních pozic zkracuje. Pracovní úvazky se nejsnáze a nejméně viditelně zkracují u žen. Těm z části vyhovuje možnost mít více času na děti a domácnost, z části jsou k tomu nuceny systémem školství. Ostatně, fakt, že poddimenzovaným množstvím míst ve státních (a tedy levných) školkách lze spoluregulovat nezaměstnanost mezi mladšími ženami, neodhalila Česká republika sama a soukromé školky nejsou řešením. Žena v produktivním věku za této konstelace dobrovolně zůstává na volnější pracovní poměr, který jí dává dostatek času jak na děti a domácnost, tak změnu zapojením do pracovního procesu a kolektivu. Peníze nejsou zanedbatelné a při specializované práci "stačí" i při zkráceném úvazku. To, že by si nic takového nemohla dovolit pracovnice v továrně mimo metropoli, je zřejmé – plat její nespecializované práce by takové řešení neumožnil.
A odtud se můžeme odrazit k úvahám, jak bude vypadat práce v budoucnosti. Již nyní můžeme pozorovat zřetelné oddělování něčeho, co sociologové nazývají "kreativní třídou". Skupiny lidí, jejichž produkce je velmi často nehmotného charakteru, není snadno sériově opakovatelná a vyžaduje vysokou míru specializace a celoživotního vzdělávání. Nejde jen o spisovatele, filmaře či umělecké profese, jde například o marketingové pracovníky, ale i obchodníky s vysokou mírou individuálního přístupu či třeba analytiky. Ti všichni si budou moci dovolit postupně svůj úvazek snižovat. A zkušenosti ze zahraničí ukazují, že tato kreativní třída bude chtít své aktivity diverzifikovat, často právě směrem k rukodělným činnostem. Řada zejména starších "kreativců" se již dnes věnuje jako hobby starým řemeslům či umělecké tvorbě, z části právě pro tu jinakost, z části jako hledání kořenů a nakonec i z důvodů znechucení nad současným stavem řemesel.
To se nakonec příznivě projeví právě na stavu řemesel. Vzdělaná kreativní třída kombinující zahraniční postupy a místní tradice spolu s relativním dostatkem likvidního kapitálu, zvyšující se poptávkou po odlišení a nadšením se může, při troše štěstí, postarat o návrat a obnovu tradičních řemesel.
Nakonec tedy stav, kdy "dojde práce", nebude nezajímavý. Ze společnosti se vydělí další pracovní třída, další ze specializačních stavů společnosti coby součást střední třídy. Tato třída bude mít více času, větší specializaci a větší hodinové příjmy, nebude mít ale dostatek práce.
Co je zajímavé a co hrozí již v brzké době, je pád "programátorů" mezi dělnické profese, tedy v případě programátorů jako rutinních kodérů. To je ostatně to, co se dnes již děje a čemuž nasvědčuje outsourcing jejich práce do Indie.
A co nebude jednoduché a bez otřesů, je přechodové období, jak tomu za takových socioekonomických pohybů bývá…
Patrick Zandl
