Rozhovor - Tři roky strávil v Šanghaji jako generální ředitel čínské pobočky společnosti Sodexo Pass, která poskytuje podporu v oblasti zaměstnaneckých výhod a motivace. Daniel Čapek, od října generální ředitel společnosti Sodexo, s. r. o., v České republice, tak Čínu i Číňany poznal zblízka a velmi detailně.
„Čínský komunismus nemá vůbec nic společného s jeho ideologickým bratříčkem z Evropy - je to spíše bezohledný kapitalismus pod striktní kontrolou státu,“ popisuje život a byznys v Číně v rozhovoru pro deník Insider. „Kdybychom my měli po dobu posledních deseti let dvojciferný růst HDP i svých platů jako Číňané, zřejmě bychom taky daleko méně nadávali na současný politický režim,“ říká.
Strávil jste v Číně tři roky na manažerském postu. Co podle vás stojí v prvé řadě za pozoruhodným hospodářským rozmachem, který země zažívá v posledních deseti patnácti letech?
Hlavními faktory jsou relativní zaostalost většiny regionů, z toho vyplývající přebytek nabídky levné práce a zároveň logicky obrovský prostor pro rozvoj těchto regionů. A dále pak fakt, že Čína je plánovanou ekonomikou, kde se na naše poměry nereálné cíle realizují s překvapivou rychlostí a lehkostí.
Za dobu, co jsem byl v Šanghaji, například vyrostly tři celé nové linky metra, které mají odhadem asi trojnásobnou délku než celé pražské, které se stavělo několik desetiletí.
Čína výší svého HDP podle všeho již předstihla či v nejbližší době předstihne i Spojené státy. Růst HDP letos o něco zpomalí, přesto se bude pohybovat okolo - pro nás - závratných osmi procent. Měl by se svět Číny začít bát?
Je třeba si uvědomit, že přes to, že skoro všechno v našem běžném životě je „made in China", není Čína zdaleka tak otevřenou ekonomikou jako ČR - 70 % HDP směřuje k domácí spotřebě, zatímco v ČR jde 70 % do exportu. To, co Čína dělá, dělá především pro sebe.
A bát se jí nemusíme, protože u kormidla stojí lidé, kteří nemají žádné extremistické či nevyzpytatelné názory, jenom přesně vědí, co je nejlepší pro Čínu - a v této oblasti mají ještě na několik desetiletí co dělat.
Cena práce v Číně vzroste každoročně o téměř jednu pětinu. Přesto ale miliarda lidí, která v roce 2010 pracovala v průměru za necelé dva dolary denně, ve světě nenalezne konkurenci…
Čína je v dnešní době jedním z mála trhů práce, který je řízen kandidáty na práci, nikoliv zaměstnavateli. Cena práce roste neúměrně zvyšování kvalifikace tamních pracovníků, je dána čistě přebytkem poptávky nad nabídkou - dneska každá firma, co něco znamená, „musí být“ v Číně.
Je pravda, že obyvatelstvo mimo rozvinuté východní pobřeží skutečně pracuje za nízkou mzdu, ta je ale násobně vyšší než před pár lety a z hlediska parity kupní síly to zdaleka není tak zlé. A ve světě Čína u produktů náročných na práci už konkurenci dávno našla - třeba Vietnam, Thajsko, Kambodža nebo Laos produkují řádově levněji, a až si zajistí potřebnou politickou stabilitu a logistické cesty, od Číny žezlo země s levnou pracovní silou převezmou.
Jak se žije obyčejným Číňanům? Rozdíly mezi městem a venkovem jsou, jak se zdá, obrovské…
Obyčejný Číňan ve velkém městě nežije, respektive jen jako „migrující dělník“, což je stamilionový čínský fenomén, související s překotným rozvojem východního pobřeží, kde je potřeba toho postavit tolik, že více než polovina světového betonu se prostaví jen v Číně.
U venkova bych si troufal srovnat situaci s Evropou během průmyslové revoluce - lidem v podstatě nic nechybí, protože ještě přesně nevědí, co by mohli mít. Faktem je rovněž to, že se v Číně daří skokově snižovat procento obyvatelstva žijícího pod prahem chudoby.
Jak se o „rudém kapitalismu“ řadoví Číňané vyjadřují? Pokud jste tedy měl možnost o tom s nimi hovořit a pokud byli ochotni se o tom bavit.
Je to prozaičtější a zároveň zcela neuvěřitelné: v době internetu se daří Číně maximálně úspěšně cenzurovat informace. Například Facebook, YouTube, Twitter, stránky některých zahraničních médií a také vyhledávání hesel jako dalajlama je zablokováno. Pokud se Číňana zeptáte na masakr na náměstí Nebeského klidu, nebude jednoduše vědět, o čem mluvíte.
Kritizovat vládu nebo přístup Číny k zahraničním společnostem například v oblasti konkurence nebo práv duševního vlastnictví znamená jediné - komentář, že je to naše vlastní rozhodnutí, zda v Číně za dané situace chceme, nebo nechceme být. Nikdo nás v ní rozhodně nedrží.
Podle Pewova výzkumného centra ve Washingtonu je se svou ekonomickou situací spokojeno 86 procent dotazovaných Číňanů, což bylo nejvíce ze všech zemí, kde byla anketa prováděna. Dotazovali se pracovníci centra málo reprezentativní skupiny tamní populace, báli se lidé říci, co si myslí, nebo výsledek průzkumu odpovídá skutečnosti?
Ne, myslím, že je to odrazem skutečnosti. Kdybychom my měli po dobu posledních deseti let dvojciferný růst HDP i svých platů, zřejmě bychom taky daleko méně nadávali na současný politický režim. Rád bych také zdůraznil, že čínský komunismus nemá vůbec nic společného s jeho ideologickým bratříčkem z Evropy - je to spíše bezohledný kapitalismus pod striktní kontrolou státu.
Zlí jazykové tvrdí, že nejdravějšími podnikateli jsou v někdejší říši středu potomci stranických kádrů a že kompletně ovládli špičku mocenské pyramidy, alespoň té ekonomické...
Kuan-si neboli vztahy jsou tradičně, po celá tisíciletí hlavním atributem politických, společenských i ekonomických dohod. Takové prostředí v sobě má geneticky zakódováno, že něco takového jako pomoci kamarádovi, natož pak příbuznému k obchodnímu úspěchu je zcela v pořádku. Když se nad touto neférovou konkurencí pozastavují zahraniční firmy, narážejí u Číňanů na fundamentální, kulturně podmíněné nepochopení.
Existuje v Číně vůbec nějaká naděje na demokratizaci země?
Dovolte mi mírně kontroverzní názor - některé země si demokracii nezaslouží, respektive nemohou dovolit. Evropský politický systém „zaječího kličkování“ těžko můžeme považovat za nejefektivnější. Věřím v to, že kdybychom měli místo celé politické garnitury jednoho „osvíceného diktátora“, dařilo by se nám lépe prosazovat nutné reformy a pokračovat dlouhodobě tím správným směrem.
Tak je tomu například v Singapuru, ale také v Číně - tam se sice nejedná o jednoho člověka, ale o skupinu diktátorů, kteří táhnou za jeden provaz směrem, jenž dává smysl.
Když se podíváme na podobně velkou zemi s rádoby demokratickým zřízením, Indii, vidíme na první pohled, že byť Indie má extrémní komparativní výhodu (anglickou gramotnost), má Čína ve všech ohledech navrch. Vrátím se také k jedné z vašich prvních otázek: Kdyby Číňané ještě navíc mluvili anglicky, možná by se svět opravdu měl začít bát.
Radim Klekner
