Ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2006 uspěla Strana zelených. Celostátně získala 6,3 procenta hlasů. Obzvláště se jí dařilo v Libereckém kraji, kde dosáhla na 9,6 procenta. Navzdory tomu v Libereckém kraji nedostala ani jeden mandát. Petr Pávek, tehdejší krajský lídr Zelených, v reakci na tento paradox podal stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.
Argumentoval, že takový způsob přepočítávání hlasů na mandáty odporuje ústavě a porušuje Listinu základních práv a svobod. Se stížností ovšem neuspěl, poslancem se stal až o 11 let později.
Záplata z roku 2021
Největší nedostatky původního volebního systému odstranila teprve novela volebního zákona z roku 2021. Díky ní mají malé strany, na které se navzdory relativně vysokému počtu hlasů v některém z krajů nedostane, šanci na zisk poslaneckého mandátu ve druhém skrutiniu. V tomto druhém kole přidělování poslaneckých křesel se totiž porovnávají propadlé zbytky nikoli jen v rámci kraje, ale celostátně.
Přesto i podle nových pravidel platí, že velké strany mají ve sněmovně relativně větší zastoupení než menší subjekty. Kandidáti velkých stran v lidnatých krajích to prostě stále mají výrazně snazší než zástupci malých stran v malých krajích.
Před čtyřmi lety už Češi volili podle nového systému. Kvůli tomu, že propadl rekordní milion hlasů a do sněmovny se probojovaly jen dvě strany (ANO a SPD) a dvě koalice (Spolu a Piráti + STAN), bral každý úspěšný subjekt v každém kraji alespoň jednoho poslance.
Neopakovatelná konstelace
Jenže i za těchto (z pohledu úspěšných stran) ideálních podmínek to znamenalo, že hnutí ANO stačilo k zisku jednoho mandátu 20 252 hlasů, zatímco SPD jich potřebovala 25 696. Karlovarští voliči SPD měli tentokrát štěstí, že zrovna v jejich kraji, kde se rozděluje pouhých pět mandátů, strana Tomia Okamury překročila hranici 11,5 procenta hlasů, takže na ni jedno křeslo zbylo. Kdyby na Karlovarsku měla jen deset procent hlasů jako v sousedním Plzeňském kraji, nezískala by žádné.
Letos zatím vše nasvědčuje tomu, že propadlých hlasů bude méně a do sněmovny se probojuje více malých subjektů. V Karlovarském kraji tvořeném pouze třemi průměrně lidnatými okresy pak nemusí k zisku poslaneckého křesla stačit ani 12 procent hlasů. Nad celostátními pěti procenty se pohybuje hranice úspěchu a neúspěchu také ve zmíněném Libereckém kraji a všech "čtyřokresových" krajích, mezi něž patří třeba Vysočina.
I proto politické strany koncentrovaly svou kampaň zejména na čtyři nejvtětší kraje: Prahu, Středočeský, Moravskoslezský a Jihomoravský. V každém z nich žije více než milion voličů a z jejich kandidátek vzejde téměř polovina všech zákonodárců.
Dědictví opoziční smlouvy
Ovšem ani sebelepší volební zákon nemůže dostát ústavnímu ideálu o rovnosti všech hlasů, pokud jsou rozdíly v lidnatosti volebních obvodů tak propastné. V historii samostatné České republiky tomu přitom takto nebylo vždy. Původní zákon z roku 1995 počítal jen s osmi volebními obvody většími než dnešní kraje, přičemž z každého z nich mohlo vzejít 14 až 41 poslanců.
Jenže v roce 1998 přišla takzvaná opoziční smlouva. V ní se tehdejší šéf ČSSD Miloš Zeman s tehdejším předsedou ODS Václavem Klausem dohodli, že systém změní tak, aby nahrával jejich (tehdy velkým) stranám. Chtěli prosadit radikální navýšení počtu obvodů na 35. Systém s takto malými obvody by vliv malých subjektů minimalizoval.
Do plánů ČSSD a ODS však tehdy zasáhl prezident Václav Havel. Novelu vetoval a obrátil se na Ústavní soud. A ten mu dal za pravdu. Po zásahu soudu vznikl současný systém, v němž hranice volebních obvodů kopírují kraje, které právě tehdy (v roce 2000) vznikly.
